Žárlivost - co to vlastně je?

11.6.2014 00:01
Sex a vztahy

Žárlivost je nemoc a každá nemoc je v podstatě touha po sobě samém. Žárlivost může vzniknout jen tehdy, když si chybíme.

Jestliže žárlím, měl bych si ověřit, na co jsem žárlivý? Že mi partner odepře svou pozornost nebo lásku? Že miluje někoho, koho já nemám rád?

Ze strachu, že něco ztratím? Co? A jak vlastně? Ten druhý tu vždy působí pouze jako spouštěč a upozorňuje mě tak na to, kde nejsem sám sebou. Spouštěč mi ale také ukáže, co je třeba udělat. Měl bych věnovat víc lásky a pozornosti právě sobě. Moje žárlivost mi jen pomohla si uvědomit, co mi chybí. Proč si tuto lásku a pozornost nedávám? Kde se ne­cítím hoden lásky nebo si nepřipadám dost hezký nebo dobrý? Kde si myslím, že se musím změnit? A proč?

Jsem-li to já sám, můžu sám sebe také milovat, pak už nechci být jiný, než jsem; potom mě ale může milovat i ten druhý, protože jsem „ve shodě,“ protože jsem takový, jakého mě život chce, jak je se mnou zamýšleno. A proto mě ten druhý také chce. Až do této doby jako bych ho málem nutil, aby mě nemiloval.

Ženy bývají obvykle častěji žárlivé. Je proto už načase, aby se žena probudila k sobě samé, aby se vnímala jako stejně hodnotná.

Vždyť partner je přece se mnou kvůli mému „takový jsem“.

Pokud ale nejsem sám sebou,jen ho odsebe odeženu. Takže bych se už neměl dál snažit být co možná nejideálnější nebo dokonce jiný, ale být to opravdu “sám, takový, jaký skutečně jsem.

Žárlivý člověk třeba ani nechce žárlit, ale důvod k žárli­vosti hledá v druhém, v ty. A tak říká: „Žárlím proto, že jsi takový a takový \ místo aby řekl: „Když ty..., tak...“

Žena je žárlivá, když se muž podívá jinam, protože ji hned napadá: „Jsem moc tlustá, příliš stará, mám moc malá ňadra...“ Přitom to všechno existuje jen v našich předsta­vách, jelikož se porovnáváme s jinými. A protože to dělám já, nutím tak partnera, aby to také dělal.

Můj partner se ode mě odvrací, protože já se odvrátil od sebe. Pokud je ve mně nějaký nedostatek, nemůže nastat ve vněj­ším prostředí hojnost, pokud ve mně není láska, pak ani vně nemá šanci.

Je také možné, že čas tohoto partnerství už prošel. Copak partnerství nemůže někdy skončit? Přesto, co ke mně sku­tečně patří, to nemůžu ztratit; co už ke mně nepatří, to ale nemůžu zadržet. Především bych se ale měl zajímat, jak bych odpověděl na tyto otázky:

Skutečně miluji svého partnera?

Chci, aby byl opravdu šťastný?

Jsem ochotný pro to něco udělat?

Proč ale musí být bezpodmínečně šťastný jedině se mnou?

Nebo je možné milovat současně dva lidi? Nebo i několik?

Není každý vztah jedinečný?

A co mi vlastně brání milovat někoho, i když on mě už nemiluje?

Co mě tak bolí, když můj partner miluje někoho jiného? A proč?

Jak se mám zbavit této bolesti?

Jak se osvobodím od své žárlivosti?

Odpověď je pokaždé stejná:

Tím, že začnu být sám sebou

Když se budu mít rád a začnu k sobě přistupovat s úctou, pozorností a láskou

Tím, že už nechci být ideální, nýbrž já sám

Jestliže už místo: „Jsem žárlivý, protože ty...“, začnu říkat: „Když jsi...“

Tím, že „společně“ se svým partnerem úlohy života řeším.

Zdroj: Kurt Tepperwein - Krize jako šance, nakladatelství Noxi

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Ji bys šukal,mně,ty kurvo ne!
Helena  |  10.9.2014 20:22

Jmenuji se TONY BELLA, já jsem z Velké Británie, chci sdílet můj...
BELLA  |  3.3.2016 11:29

Žárlivost, podobně jako závist, je jistá forma uznání.
Honza  |  3.3.2016 13:59

Mě jeden přítel tolik "uznával", že jsem ho vykopla ze svého...
Týna  |  3.3.2016 17:00

Dobře jsi udělala,žárlivci jsou blbci,kteří když vidí jiného muže...
lola  |  3.3.2016 17:09

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *