Zlozvyky při naslouchání partnerovi

22.3.2011 00:00
Sex a vztahy

Problémy při komunikaci nastávají i tehdy, pokud důkladně neposloucháme, co náš partner říká, správně tomu nerozumíme či do jeho slov vkládáme jiný význam.

Nedorozumění může vzniknout proto, že do toho, co nám druhý řekl, si vkládáme význam, který tam chceme slyšet. Říká se tomu:

Čtení myšlenek

Bývá to něco, co předem očekáváme, nebo se toho předem bojíme. Například partner se v rozhovoru odmlčí, a my si můžeme říci:

- Mlčí, už o mě ztratil úplně zájem, co říkám, je mu fuk.

- Mlčí - čím jsem ho asi rozzlobila? ^ Mlčí, protože mi něco chce zatajit.

- Asi ho nudím.

- Když se nebavíme o jeho zájmech, ignoruje mě.

Jsou dokonce i situace, kdy nás partner pochválí, a my si to „přečteme" negativně. Tomu se říká diskvalifikace pozitivního:

- Zase mi lichotí... Copak bude asi chtít?!

- Chová se ke mně jako k děcku, teď mě chválí, za chvíli mě bude kárat!

- Říká to jen proto, aby mi zalichotil. Přitom se mu to líbit nemůže. ^

- Nesnáším, když mě chce ze soucitu utěšovat. t No jo, jemu se líbí všechno, jen aby měl pokoj, to nemůžu brát vážně.

anebo:

Vláďa: „Pěkně voníš. Máš nový parfém?"

Žena to pochopí jako výčitku a odpoví:

Pavlína: „No, koupila jsem si ho... Ty si taky kupuješ, co chceš!"

Někdy dokonce můžeme na domnělé odmítnutí nebo domnělou kritiku odpovídat sami odmítáním nebo odvetnou kritikou. Pomocí „čtení myšlenek" můžeme bez vážnější příčiny rozbít i dobrý vztah. Prostě čteme skryté úmysly a záměry tam, kde žádné nejsou.

Přerušování a skákání do řeči

Typický zlozvyk netrpělivých lidí. V partnerovi vyvoláme pocit, že mu nenasloucháme, že nás jeho postoj nezajímá a chceme se prosadit hlavně sami.

Lucie: „Víš, včera jsem mluvila s Růženou. Říkala o svém manželovi, že..."

Honza: „Růžena si stále naříká na všechno, a ty, abys nezůstala pozadu, pak na mě taky nasazuješ..."

Lucie: „Ne, tentokrát se jím chlubila, dostal se do Milionáře..."

Honza: „Aby se z toho nezbláznila..."

Nereagování na sdělení - nedostatek zpětné vazby

Nereagování na sdělení - neexistence zpětné vazby - je pro druhého nepříjemné. Pokud nedáme najevo, že posloucháme, může mít partner pocit, že ho ignorujeme (a pak se urazí), nebo že mu nerozumíme (a pak bude vysvětlovat znovu a znovu).

Martin: „Bylo by dobré se už rozhodnout, v kolik pojedeme na ten výlet."

Petra: „Hmm, hmm..."

Martin: „Tak v kolik...?"

Petra: „Hmm..."

Martin: „Už mám toho plné zuby, nikam nejedu..."

Neverbální odmítání

Neverbální odmítání může mít řadu projevů. Patří sem dívání se mimo partnera, otáčení se k němu bokem nebo zády, dělání grimas, domlouvání se očima s někým za jeho zády - to vše může partnera ponižovat nebo naštvat. Projevy mohou vycházet z mimiky, pohybů, postoje, tónu hlasu apod. Nesoulad toho, co říkáme slovy a co mimoslovně, druhého zne- jišťuje. Proto je důležité, jak se tváříme, gestikulujeme, jaký máme tón hlasu, kam se díváme.

Těžko nám partner bude věřit, že jsme s ním spokojeni, když přitom zatínáme ruce v pěst. Bezděčnou chybou roztržitých lidí je, že mimoslovně dávají najevo, že neposlouchají. Netrpělivě se ošívají, poklepávají si či podupávají, ohlížejí se, sledují hodinky či hrají si se skleničkou. I když pak řeknou: „Chápu tě...," nevyzní to upřímně.

Zdroj: Ján Praško - Asertivita v partnerství, nakladatelství Grada