Co se s námi děje při odmítnutí

Dle amerického psychologa Abrahama Maslowa je touha po lásce a sounáležitosti (belongingness) tou nej základnější lidskou motivací. Jde o jednu z evolučně nejvýhodnějších vlastností, díky níž jsme se vyvinuli jako "hypersociální" druh. Proto máme takřka všichni strach z odmítnutí.

Tato vlastnost je zhruba z padesáti procent geneticky daná - výjimkou jsou jen nositelé některých poruch. Pro průměrného člověka platí, že svůj sebeobraz a sebeúctu odvozuje od toho, jak je přijat druhými, a podle toho se chová (tj. většinou se přizpůsobuje skupinovým normám, nebo to alespoň předstírá).

Jsme-li přesto odmítnuti, ať už skupinou, nebo v párovém vztahu, náš organismus se ocitá v obrovském stresu: má v sobě jakousi „evoluční vzpomínku“, že by ho to mohlo stát život. V mozku se aktivují některéčásti tzv. cingulární kůry a hipokampu, v nichž se nacházejí centra pro tělesnou, emoční i sociální bolest. Odmítnutí nás tedy může bolet i fyzicky. Zažíváme-li zradu, posměch či vyloučení ze skupiny, často říkáme „bolí mě srdce“ nebo „bylo to jako úder na solár“ apod. Tato rčení nejsou žádnou básnickou metaforou, nýbrž vycházejí z toho, co v takové situaci skutečně tělesně vnímáme. Při odmítnutí se dále spouští i reakce v tzv. ocasatém jádře (nucleus caudatus), jež vede k vyplavení nervového přenašeče dopaminu a následně hormonu kortizolu. Tělo se tak připravuje na obranu proti očekávanému nebezpečí.


Organismus odmítnutého člověka se tudíž nachází ve zcela jiném stavu než tělo někoho, kdo se cítí přijímán a milován. Není divu, že se pod vlivem těchto změn začneme také jinak chovat.  Chováme se tak za určitých okolností víceméně všichni: buď máme tendenci si toho, kdo nás nechce, něčím naklonit, nebo mu ukázat, že ho nepotřebujeme (zmínili jsme také, že u žen převládá spíše první typ reakce a u mužů se častěji setkáváme se zvýšenou sociální agresivitou).

Odmítnutí lidé se však mohou snažit vylepšit své „šance na přežití“ i jinak: není výjimkou, že začnou obcházet skupinové normy, tj. podvádět a lhát, případně se uchýlí i k závažnějším formám antisociálního chování. Opakem je u slabších povah rezignace, poraženecké postoje („vzdávám to, nemá to cenu“) až skluz do deprese. Vždy záleží především na osobnosti a jejích tzv. kompenzačních mechanismech, tedy schopnostech překonávat těžkosti pomocí vnitřních psychologických zdrojů.

Důsledky odmítnutí mohou být pro jedince devastující i do budoucna. Už u malých dětí funguje jednorázové odmítnutí člena skupiny jako stereotyp: skupina má tendenci vnímat jednou odmítnutého člena jako nežádoucího už napořád bez ohledu na to, zda se nadále chová způsobem, jímž si odmítnutí vysloužil. Jako tolik jiných věcí, i sklon k tvorbě předsudků máme zděděný po předcích - hromadné odsouzení jakýchkoli potenciálně „nebezpečných jevů“ sloužilo v dřívějších dobách jako prevence před vnějším ohrožením i nežádoucím zpochybněním vnitřních skupinových norem.

Dnes už má taková „přehnaná opatrnost“ jen omezené opodstatnění a je spíše zdrojem zbytečného, často i zcela bezdůvodného zraňování (třeba i kvůli takovým „nesmyslům“, jako jsou brýle nebo zrzavé vlasy). Přesto přežívá jako „instinkt“ v každém z nás. Ano, i v těch z nás, kdo si o sobě rádi myslíme, že jsme nad předsudky povznesení a názory ostatních jsou nám ukradené. Stačí si vzpomenout, kolikrát jsme v životě dali na „první dojem“ a raději se léta vyhýbali sousedce, která nás kdysi během stěhování do nového bytu opomněla pozdravit. A kolik slibných kariér už pohořelo na tom, že jsme se nevhodně oblékli k úvodnímu pohovoru nebo si spletli budoucí šéfku s její sekretářkou..

Zdroj: The Beastess- Osamělost, nakladatelství Grada

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (2)

  • Obrázek uživatele Karel
    Karel (anonym)

    To odmítání ze strany skupiny je problém hlavně na základní škole. Už proto, že ten konkrétní jedinec je odmítnut zpravidla již na počátku a to odmítání pak trvá zpravidla celou školní docházku. A snášet tohle 8 nebo 9 let, musí být strašné. Někteří psychologové říkají, že u odmítnutých jedinců potom v dospělosti dochází k tzv. "vytěsňování", tzn., že odmítaný člověk si z toho konkrétního období nic nepamatuje nebo jen velice málo. Odmítnutí párové má dle mého názoru závažnější důsledky pro muž než pro ženy. Může se projevit uzavřením do sebe, depresemi, alkoholismem, ztrátou víry v budoucnost a může skončit až sebevraždou. Protože jestliže je člověk sám, pak existuje pouze velice málo činností, které se dají dělat bez druhého.

    Čer 06, 2016
  • Obrázek uživatele Publius Blitus
    Publius Blitus (anonym)

    Jednou z věcí, která se dá dělat bez druhého je jít se vysrat.

    Čer 22, 2016

Přidat komentář

Reklama

Reklama