maniodepresivita

V manické fázi jsou podle mých zkušeností hlasitá hudba i nákupy běžné, záchvaty vzteku ne. Pro BAP by musela mamka trpět i na deprese.

Prosím Vás,může být maniodeprese z šoku?Mamka třeba dávala nahlas rádio,nakupovala zbytečnosti,řvala po mně.Už je to naštěstí pryč.

Ahoj Martine, upřímnou soustrast!Také vím, jak to bolí příjít o tátu...ale přebólí to, MUSÍ..a ve vzpomínkách zůstane jen to hezké.. Pomůže jen čas..a nic v sobě nedus..je dobré, když to jde "ven".. Hodně síly!!

Martine, přestaň se obviňovat....vzpomeň si na to hezké, co jste s tátou prožili....

Martine, prosim. Je to obrovska a zivotni ztrata.Ja prisel o tatu pred ctyrmi roky a maminku pred rokem. Pomoc od Leji mi pomohla se nezblaznit...Ona to nevi, mnohe jsem ji vytkl, ale byla tu pro me...mohl jsem ji obejmout tezce, ale byla.Byl jsem zoufalí a nevěděl jsem kudy kam, je tu pro mě? Je to nejhezčí člověk,ktery mi pomohl. Intimne, sveho tatu jsem den pred umrtim zepsul a pohladil a omluvil jsem se... mel jsem stesti.U maminky se mi to nepovedlo... Nejde to vratit zpet uz nikdy. Mam je v srdci oba.Dodnes je myvam a potkavam ve snech. Je to ta reikarnace?Ja to nevim... ale jsme spolu.Nekdy.neni to strasidelne... jen se mi to stava.

Zítra je pohřeb. Dneska přestávám duševně zvládat. Jsem neuvěřitelně neklidný, chvílemi se chovám jako blázen a chvílemi brečím. Nějak se vnitřně nemohu srovnat s tím, jak táta rychle odešel. Připadá mně, že jsem se s ním nestačil rozloučit. Když jsem asi před měsícem byl pomáhat u rodičů, tak jsem několik dní proležel v depresi. Samozřejmě vlastní vinou - před tím jsem si hrál s léky. Takže tyto dny jsem nenávratně ztratil. Potom byl u mámy na pomoc brácha a když jsem ho zase vystřídal, tak se už s tátou moc povídat nedalo. Připadám si zcela neschopný, tohle už nelze vrátit zpět...

To P: Lea je. Až bude chtít, věřím, že napíše. Nemá to lehké, já jen našlapují po špičkách... na mužskýho, co ma 110kg je to výkon! :-)

mene, co je s Leou? Proc se neozyva? Pozdravuj ji ode me!

Anežko, Elin prispevek je uz hodne stary... Tahle dskuze je v podstate o tom, jestli brat leky ci ne. Pribuzni nemocnych jsou jednoznacne pro leky, nemocni uz tak jednoznacny nazor nemaji...

Omyl, Elo! Jitka má pravdu. Jsou to LIDÉ, kteří mají problém a je nehumánní psát o nich takto. Moje příbuzná trpí maniodepresivní psychózou, ale má dceru a rodinu, která ji v tom nenechala a stará se o ni. Přítomnost blízkých, kteří ji neodsuzují a mají ji rádi jí moc pomáhá. Bere prášky, ale není nebezpečná, chová se klidně, pomáhá v domáctnosti, nadevše miluje svá vnoučata. Tihle lidé by neměli zůstávat sami. Pokud někoho miluji, tak ho neopustím...

Martine jsme s tebou.............

Martine, je mi to moc lito... Drz se!

Dobojováno - ke konci již bez bolestí.

Martine, držím ti palce, jsi kofr...

Od pondělka doma na OČR. Zdravotní stav táty je již velmi špatný. Cítím se špatně, ale kdo by v takové situaci zpíval. Musím se vzchopit, abych byl tátovi v posledních dnech dobrou oporou. Potom se můžu klidně složit...

K: podle mého, to vazba je. Nevím, čím jsi prošla (za tykání se omlouvám) a veř mi, že v životě jsem na zadek dostal... ne málo, rozebírat to nechci... ale do té řeky jsem vstoupil asi už potřetí.Ne 2x... 9let a 2roky souběžně.Oba nežijí a mě je dobře...myslete si, co jen chcete. nyní potřetí... není to vtip! Jen je to někdo koho miluju... bohužel někdo, kdo vidí jen sám sebe...sebe lituje, sebe vidí, sebe lituje. Možná jsem už vyčerpaný, možná je čas odejít... jojo, je to zoufaltsví.Pro Vás tady všechny. Nemáte někoho vedle sebe, kdo Vás chce tak zoufale obejmout, jako já tu svoji? Léky neléky... je to Lea. spido alis men.

Pro Martina: taky nepozoruji přímou vazbu, mezi duševním stavem a tím co se děje okolo mě, ale když už jsem dole tak mě události okolo šoupnou ještě hloubějc.

Ze života hmyzu. Dnes již vysloveně depresivní. Opět si uvědomuji, že depresivní stav není ani tak dán náladou, jako spíše celkovým rozpoložením. Jakoby vnitřní motor podřadil na nižší rychlost. Vše je nesmírně unavující, hlava nemyslí a přeje si jediné - postel.
Nevím jak K, ale u mě nepozoruji přímou vazbu mezi vnějšími událostmi a duševním stavem. Naopak pozoruji 100% vliv léků, z léků potom jednoznačný účinek stabilizátoru. Svého času jsem zkoušel brát pouze antidepresíva a vynechat stabilizátor a nestačil jsem se divit. Hypománie, deprese, hypománie ... to byl kolotoč.
Ale dost řečí o lécích, teď to vypadá na minimálně čtvrtletní plné dávkování.

a samozřejmě nejen tobě, ale všem přispěvatelům tady, držte se.

to men: děkuji za tvoji podporu a smysluplné příspěvky..u nás nyní došlo k velké změně. zničehonic se jeho stav začal stabilizovat. zmizela agrese, zmizely i šílené nápady. komunikace už je zase jako dřív. jen si zřejmě stále rozsah své nemoci neuvědomuje, nebo spíš ani nechce uvědomit. musely jsme ho předsvědčit, že není hanba vidět toho druhého na kolenou a že nejde o nějaké osobní selhání v tom, že se to po letech nastartovalo v takové míře a ve velkým dílem si k tomu přispěl sám. snaží se zařadit do normálu a raději se k tomu teď nechceme vracet, všichni se snažíme dívat dopředu. myslím si, že srovnaný sám se sebou není, ale to už záleží na jeho dalším přístupu. léky bere, ale jeho přístup je takový, že by vlastně ani nemusel. mám pocit, že se nechce podívat pravdě do očí. věřím, že to je pro něj těžké a taky vím, že skončením téhle epizody se vyhráno není. doufám, že u vás se vše vyvíjí dobrým směrem a že se dočkáš návratu toho krásného, jak si přeješ. budu ti držet palce, též ti skládám poklonu a přeju mnoho síly a pochopení.