Nejznámějším lékařem, který se syfilidou zabýval, byl Girolamo Fracastoro. Jako poctu utrpení vytvořil epickou báseň. Psal ji dvacet let a byla dlouhá šestatřicet stránek. Báseň líčila strastiplnou pouť malého pastýře jménem Syphilus (latinsky „milenec prasat“), jehož nechutné chování urazilo boha Apollóna a který pak sklidil jeho důsledky.Ve skutečném životě to nebylo o mnoho lepší. Německý básník a playboy ze šestnáctého století Ulrich von Hutten se syfili-dou rovněž nakazil.

Vředy, které vystupovaly jako žaludy, z nichž vytékala mazlavá zapáchající hmota... Měla temně zelenou barvu a všechno?to bylo stejně šokující jako samotná bolest, která byla, jako?kdyby si nemocný lehl do ohně.

Italský lékař Gaspar Torella podával čerstvě stažené holuby. Jiní lékaři používali horké železo, nože a vrtáky. Nejlepší léčbou ale byla rtuťová mast a horko.

Fracastoro podléval své pacienty tukem, jako když se pečou krocani. Jeden lékař napsal: ,Vzduch byl plný pachu smaženého tuku.“ Cílem, fyzicky i metaforicky, byla očista těla, aby z něj „odešlo s kapkami potu všechno zkažené“. Pacienti občas vyslinili skoro čtyři litry černých hlenů za den.

Navzdory radám přátel odmítl von Hutten spáchat sebevraždu. S hořkostí psal o tom, jak jej opustili jeho aristokratičtí lékaři, kteří jako obvykle uprchli. Psal rovněž o léčbě, které se mu dostalo z rukou sice bezradných, ale zato statečných chirurgů, kteří naopak zůstali.

Žíravinami vypalují vředy... rtuť... zavřený v parné místnosti... dvacet a třicet dní... dásně pokryté vředy... Zuby se?uvolňují a vypadávají. Mnoho trpících by dalo přednost smrti.

Pacientům se mnohdy jejich přání vyplnilo „v sevření té nejděsivější agónie“. Von Hutten podstoupil léčebnou kúru a nakonec zemřel ve věku pětatřiceti let.

Potřeba zajistit léčbu byla tak naléhavá a postoj projevovaný vůči trpícím naopak natolik otřesný, že francouzská vláda zaručila jistému šlechtici jménem Le Febure výhradní právo prodávat čokoládové bonbony kořeněné rtutí.

Manžel může tyto bonbony užívat v přítomnosti své manželky, aniž by jej ona z čehokoli podezírala. Ona sama je může samozřejmě rovněž pojídat, aniž by si vůbec uvědomila, že konzumuje lék proti venerické chorobě. Pomocí tohoto nevinného prostředku tak lze uchovat mír a svornost v domácnosti.

Jak se ale ukázalo, samotná rtuť pacienty trpící syfilidou rozežírala. V sedmnáctém století již proto němečtí adepti lékařské profese skládali přísahu, v níž slibovali, že se nestanou „míchači jedů a vrahy“ tím, že by rtuť předepisovali. Rtuť nicméně zůstala i nadále široce používaným prostředkem, a to dokonce i ve Spojených státech amerických. Doktor Nathaniel Chapman, první prezident Americké lékařské společnosti, napsal:

Pokud byste viděli to, co vidím já... vyhublé na kost, s oběma stranami lebky téměř úplně proděravěnými... nos je skoro pryč, se shnilými čelistmi a hrdly plnými vředů... Pak byste zvolali, stejně jako to často dělám já... strašlivé, vražedné šarlatánství.

Zdroj: Nathan Belofsky - Podivná medicína - šokující lékařské postupy napříč staletími, nakladatelství Jota