CHARAKTERISTICKÉ RYSY OVLÁDAJÍCÍHO PARTNERA

Ovládající má ve vztahu roli „padoucha“, protože právě on se vzdaluje od svého partnera a rozhoduje, zda bude vztah pokračovat, nebo skončí. Bývá to většinou on, kdo toho druhého opouští a kdo nese zodpovědnost za neúspěch vztahu. Nespravedlivě se mu vyčítá, že se o partnera dost nestaral, že ho dostatečně nemiloval.

Závislý, ovládaný partner prožívá úzkost z odmítnutí, naproti tomu dominantní, ovládající partner prožívá směsici provinilos- ti, hněvu, zmatku, pochybností a frustrace. Ví, jak jeho odmítání tomu druhému ublíží. Váhá a také se obává samoty po rozchodu.

Ovládající partneři mají sklon hledat pro sebe omluvy a nejlepší výmluvou bývá bezesporu práce. Dominantní partner postupně přestává toho druhého svádět. Jeho sexuální touha klesá. S druhým stále méně verbálně komunikuje. Uzavírá se do mlčení a doufá, že bude mít pokoj.

Ovládající partner si často uvědomuje, že je uvězněn ve vztahu s někým, kdo ho miluje a potřebuje, ale o kom si není jistý, že ho ještě miluje nebo může milovat. Dusí se v tom vztahu, začíná se rozhlížet jinde a někdy udržuje mimomanželský vztah. V restauraci nebo i jinde můžeme snadno rozpoznat, který z partnerů je dominantní: uhýbá před úpěnlivým pohledem závislého partnera.

Ovládající partner se na závislého stále častěji zlobí, naopak závislý partner se na něj stále víc upoutává, protože se bojí, že bude opuštěn. Dominantní partner se navíc zlobí na sebe, že se nechává takhle svazovat. A cítí se provinile, že se zlobí a že se chová nepěkně. Žije ve vnitřní ambivalenci - vůči svému partnerovi cítí averzi a zároveň ho jeho partner přitahuje.

Protože se dominantní partner neumí rozhodnout, snaží se získat čas. Někdy dokonce přistoupí na svatbu a narodí se dítě, protože dominantní doufá, že čas všechno srovná. Někteří rezignují nebo se vzdají; stejně je potřeba mít nějakého partnera, s někým žít, tak proč ne právě s tímhle, vždyť se to dá vykompenzovat někde jinde. Ovládající partner také často navrhne provizorní separaci, která se však může protahovat donekonečna.

Zatímco ovládaný partner bude prožívat trápení po rozchodu, ovládající si prožije nejpernější chvilky, než se rozhodne, jestli odejde, nebo ne. A tyto okamžiky jsou ještě bolestnější tím, že se neodváží si o tom promluvit s partnerem, aby mu neublížil, a ani s žádnou další osobou; je ve své ambivalenci sám. Tato ambivalence ukazuje, že dominantní partner ještě toho druhého miluje, ale že je v tuto chvíli na opačném pólu paradoxu vášně, tudíž cítí touhu se oddělit: „Miluji tě, ale nejsem ty a nemohu být zodpovědný za všechny tvé potřeby; chci se starat o vztah, ale musím se také starat sám o sebe.“

Dominantní partner je v očích jeho závislého druha princem z pohádky, který se změnil v žabáka, místo aby se stal králem, jak ovládaný partner doufal.

CO MŮŽE OVLÁDAJÍCÍ PARTNER DĚLAT

Především a hlavně se smířit sám se sebou a přestat se považovat za viníka nerovnováhy ve vztahu a problémů svého partnera. Skutečným viníkem je vztahová dynamika (splynutí versus autonomie), která k životu ve vztahu prostě patří. Dominantní partner by měl svůj hněv místo vůči partnerovi nebo sobě samému nasměrovat proti vztahové dynamice a využít zákonů paradoxu vášně.

Uvažování ovládajícího partnera se většinou neubírá správným směrem. Skutečným problémem není otázka, zda odejít, nebo zůstat, zda se rozhodnout pro partnera (partnerku), nebo milence (milenku), ale spíš co udělat, aby se do vztahu vrátila rovnováha.

Aby se tak stalo, ten, kdo je dominantní, musí přestat obviňovat svého závislého partnera a přehánět jeho nedostatky, musí na vztah pohlížet objektivněji, aktivně se účastnit a pokoušet se o sblížení, ne snad proto, aby do vztahu víc investoval, ale aby si dokázal, že je toho ještě vůbec schopný. Když bude dominantní partner druhému dávat své city, uspokojí ho to a závislého tím uklidní, takže pak nebude tolik náročný. Základní zákon paradoxu vášně praví, že když je vaše potřeba splynutí uspokojena, zvyšuje se potřeba autonomie.

V každém případě má dominantní partner vždycky možnost zachovat status quo nebo své chování vůči partnerovi pozměnit. Může dokonce svému partnerovi vysvětlit, co prožívá, a riskovat tím, že ukáže svá slabá místa. A pokud to všechno nebude úspěšné a nedojde k rovnováze, může ovládající partner odejít bez výčitek a s vědomím, že vyzkoušel všechno, aby vztah zachránil, a že není jediný, kdo je za rozchod zodpovědný.

Zdroj: Yvon Dallaire - Láska a sexualita v trvalém vztahu, nakladatelství Portál