Milujeme své děti?

Záběr ukazoval malé asi sedmileté děti, které na smetišti sbírají plastikové láhve a plechovky. Dostanou za ně jen pár centů, ale i tak je to pro ně výdělek. A malá holčička, ušpiněná na tvářích táhne igelitový pytel ....K tomu komentář člověka z nějaké křesťanské organizace, jež pomáhá těmto dětem.Inzeruje možnost adopce a prosí o pomoc těm chudákům dětem.
A v duchu se mi vybavil příběh mé známé, s níž komunikuji po internetu. Je z Laosu a jmenuje se Ngui. Zarazila mě ta podobnost okolností a zde je její příběh.

Pro pár centů

Ngui si na své dětství moc nepamatuje, tedy není se čemu divit, neměla ho lehké. Její vyprávění začalo dobou, kdy jí bylo asi 7 let. Bydlely s matkou na okraji města a její matka byla pěkný piják. Práci jí nikdo nedal, protože o jejím alkoholismu věděli skoro všichni, nebylo to moc velké město. A tak se její matka živila prostitucí. A samozřejmě tu byly i drogy. Narodila se jí nechtěná dcera a dala jí jméno Ngui. Neměla pro svou dceru moc lásky a čas už vůbec ne. A tak se malá Ngui potulovala po ulicích, a když se vracela domů, našla matku vřdycky buďto opilou nebo zfetovanou. A když se matka probudila byla většinou agresivní a nadávala. Dokonce Ngui vzpomíná, jak byla svou matkou bita a jak jí vyháněla na ulici, aby si šla hrát. Prostě Ngui bylo nechtěné dítě a neměla zastání. A matka na drogách ztrácí velmi rychle střízlivý pohled na svět a povinnosti.

Kolikrát spala za dveřmi, když matka pracovala s nějakým zákazníkem v "posteli" . Mockrát usínala hlady a uplakaná a třeba by mnohem radši slyšela nějakou pohádku a pohlazení. Ale místo toho chodila za město na smetiště a sbírala plechovky. Donesla je do obchodu, kde jí známý starý prodavač dal něco k jídlu. Jednou u ní matka našla pár drobných peněz, co Ngui dal onen stařec z výkupny plechovek. Ngui je dostala, aby si je schovala a že za měsíc si snad bude moci koupit alespoň staré obnošené boty. Ale její matka to našla a zmlátila maličkou Ngui a peníze jí sebrala. A vyslechla si spoustu nadávek od matky, že je zlodějka.

Ale na smetiště chodila dál, měla tam své kamarády. A ti se vzájemně nějak podporovali, vyprávěli si příběhy dětských snů a hráli si. Nebyla sama a takových tuláku bylo v tom městě plno. Její matka si ani přítele nedokázala najít, protože kdo by se otravoval s narkomankou, co žije na okraji města. Tehdy snila Ngui o tom být učitelkou a sama nevěděla proč. Vyprávěla mi jen, že vždycky obdivovala staré tuláky mnichy jež , když přišli do města, dostali zadarmo najíst a vypadali tak šťastní a navíc si uměli vždycky s nimi, teda s dětmi, velice krásně povídat. A každé takové povídání zanechávalo v malé Ngui stopy, ani o tom nevěděla. Ale chtěla být učitelkou a naučit ostatní děti, jak a kde najít něco k jídlu apod.. Samozřejmě dětské sny. O to strašnější, že tyto sny vyvolala bída a jejich cílem bylo zase jen to, jak nemít bídu.

Jednoho dne se vrátila Ngui domů a matka se rvala s nějakým zákazníkem, kterého pak pobodala nožem. Malá Ngui byla tak vyděšená, že začala v šoku křičet. Matka jí chtěla umlčet a fackovala jí, ale křik neustal a za chvíli tam byla policie. Matku sebrali a o dítě se nikdo nepostaral. A malá Ngui tam v šoku zůstala ležet snad celou noc a ráno byla tak zesláblá, že se jen dotoulala na smetiště za svými kamarády. Neměla jinou možnost, protože bydlely dost stranou od lidí. Každý její matku nesnášel.

Na smetišti našel jeden budhistický mnich malou Ngui pravděpodobně v komatu. Ngui si na to vzpomíná jen matně a říká, že po létech jí její učitel dal její věci, co u ní tenkrát našel, tedy klíč od domu a pár drobných mincí a vyprávěl jí, kdo je a odkud asi je. Mnich se přiznal, že neměl jinou možnost než jí vzít rovnou do kláštera, protože do nemocnice to bylo příliš daleko a nepřežila by to a ani nebylo jisté, jestli by se o ní někdo vůbec postaral.

Tak se malá Ngui dostala do kláštera. Tam jí vyléčili, ale prý to trvalo dlouho. Jednak proto, že byla podvyživená a navíc strávila víc jak noc v šoku, kdy neví, jestli byla v bezvědomí nebo ....

Ngui se mi snažila vysvětlit, jak obrovské měla tehdy štěstí, protože do kláštera přijímali mnichové děti a rodiče za to museli platit. A nebo zvláštní případy a ona, teda Ngui byla ten zvláštní případ. Dali jí budhistické vzdělaní a v klášteře vyrůstala víc jak deset let. Naučila se číst a psát a naučila se léčit, měla znalosti o bylinkách a léčitelství, o astronomii a matematice, prostě měla vzdělání.

Její duchovní osobní učitel, co jí našel ji vždycky upozorňoval, že to nebyla náhoda, že se dostala do kláštera a aby se pilně učila, že to jednou bude moc potřebovat. A učil jí různé věci. Jak číst z písma lidí, jak poznat body, kde se stýká minulost, přítomnost a budoucnost apod. Ale byla asi dost malá a neuvědomovala si to moc. Sama to popisuje jako nejlepší období v životě, kde byla láska, jídlo, pohlazení a ....o nějakých schopnostech neuvažovala, brala to jako součást učení.

A zatímco z ostatních se časem stávali mnichové, ona se k tomu nedostala a zbyla jako jedna z toho mála, co nebyli oficielně uznáni a neprošla ceremonii jak stát se mnichem., Učitel říkal, že jsou důvody a zvláštní okolnosti. Ale pak se cosi přihodilo a vojáci vtrhli do kláštera, postříleli mnichy a ukradli, co se dalo. Ngui si nepamatuje, kdo byli ti vojáci, jestli to byli Američané nebo kdo. Vzpomíná jen, že mezi nimi bylo i pár lidí z Laosu. Amerických vojáků bylo tehdy v zemi plno, ale byli tam i špioni a lidé obchodující s drogami.

A tak se Ngui ocitla na ulici podruhé. Sama přežila, protože se schovala na záchodě, prostě si vlezla dovnitř do toho hnusu a tam čekala, až to přejde a tak se zachránila /podobná scéna jako ve filmu Šindlerův seznam/. Policie se tam prý tehdy ani neukázala, ale Ngui byla tak otřesená, že utekla daleko, protože prý stejně nikomu nemohla pomoc, byli mrtví. Dodnes neví, co se tehdy vlastně stalo, ale zachránila se. A odešla z města pryč. Jako budhistický mnich dostala všude najíst. Až se dostala do dalšího kláštera, po měsíci chůze, kdy prošla několika vesnicemi a obešla několik měst, ale řídila se radou učitele, že jednou bude muset najít jiný klášter,a kam má jít, až přijde čas.

Návrat do normálního světa

Když došla do onoho kláštera, žilo tam jen pár mnichů. Ale všichni znali jejího učitele a tak tam zůstala další dva roky. Zatím jsem neměl tolik času se s Ngui o všem bavit a nevím, co se tam učila, ale ona sama říká, že se dál učila. Za dva roky se její učitelé rozhodli jí poslat zpátky mezi lidi. Jí a ještě další dvě mnišky.Ngui ale mniškou nikdy nebyla, nikdy jí k tomu nepustili nebo, jak mi řekla, spíš nechápe, jak se věci ubíraly. Ale řekli jí, že je čas jít zpátky a najít její matku a učit děti, že je to v jejím osudu napsáno.

To jí bylo zhruba 18 nebo 19 let a dali jí peníze na studium na škole a doporučení. A tak Ngui odešla z kláštera a studovala na Universitě. Stala se z ní normální holka a na studiích si našla přítele, v posledním ročníku. Nikdy spolu neměli sex, byli přátelé a pomáhali si ve studiu, ale měli k sobě moc blízko. Ngui o něm mluví jako o svém nevlastním bratru. On byl kdysi také mnich a také ho poslali do školy. Měli hodně společného. Ale pak po ukončení studia dostal místo ve velkém městě a tak se jejich cesty rozešly.

A Ngui se stala učitelkou. Měla vlastní byt a dostala místo na základní škole pro malé děti. To místo bylo v malém městě a děti z chudých rodin a Ngui říká, že to jsou cesty osudu, že byla ráda, že byla právě tam. Protože jí to připomínalo její vlastní osud.

Jednoho dne šla ulicí a něco jí zastavilo. Proti ní šla nějaká žena, která jí kohosi moc připomínala. Prý to trvalo jen pár minut, ale cítila to vnitřní napětí. Chtěla prý na celou ulici zakřičet "Mámi ????!!!!!!". Ale celou dobu si myslela, že její matka je nejspíš mrtvá a nebo je stále ve vězení . A proti ní kráčela žena, jež vypadala jako její matka, ale vypadala slušně. Obě se zastavily a obě nevěděly, jak reagovat.

Když mi Ngui vyprávěla tuhle chvíli, kdy potkala svou matku, trvalo jí hodně dlouho, něž to napsala a odeslala. Asi přitom brečela.

Byla to její matka, ale otočila se a utíkala pryč a Ngui jí musela dohonit a její matka plakala a křičela na Ngui ať odejde, že se jí nemůže ani podívat do očí . Samozřejmě ....... Její matka., Trvalo jim snad měsíc, než k sobě našly cestu, ale od chvíle, kdy se potkaly na ulici, žilyi prý spolu v bytě Ngui. Matka prý často plakala a nadávala sama sobě. Myslela si, že je její dcera mrtvá a smířila se s tím.

Pustili jí z vězení po pěti letech. Celých těch 5 let ve vězení psala dopisy známým, aby našli její dceru, ale nikdo o ní nic nevěděl. Nakonec se smířila s tím, že její dcerka je mrtvá, protože i úřady jí prohlásily za nezvěstnou, ale v té době bylo spousta mrtvých lidí, různé přestřelky a drogové války, únosy lidí a dětí. A tak se nakonec konal veřejný pohřeb, kde nezvěstnou Ngui pohřbili. Matka za to zaplatila všechny peníze, co si ve vězení vydělala. Když jí pustili z vězení, začala jinak. Odstěhovala se k sestře a začala postupně žít normální život. Z drog jí prý pomohl lékař ve vězení a potom jí pomohla její sestra a tak si matka Ngui našla práci a snažila se obrátit svůj život jiným směrem.

Všechno je koloběh

Možná teď v tuhle chvíli by jste si řekli, že je to šťastný konec příběhu, ale není tomu tak. Ngui našla svou matku a žily spolu. Její matka pracovala v prádelně a obě měly slušné peníze a mohly si slušně žít. Jenže Ngui byla vychovávaná jako mniška, i když se mniškou nikdy nestala a tak ukládala peníze na konto, protože věděla, že je sama nedokáže ani neumí utratit. Učila dál na základní škole a pomáhala těm ubohým dětem, které měly stejný osud jako ona sama. Byla velice oblíbenou učitelkou nejen proto, že měla opravdu znalosti nejen coby učitel, ale uměla dětem vyprávět také pohádky tak, jak si je ona sama přála slyšet, když byla malá a čeho se jí tehdy nedostávalo a navíc znala i příběhy, moudré příběhy budhistických mnichů o pokoře o lásce apod.

Jednoho dne prý do třídy přišla nová holčička. Ngui si jí oblíbila, protože ta nová žačka byla skromná a navíc neměla rodiče a vychovávala jí babička. Ta malá žačka se jmenovala Shi a chodila do školy špinavá a hladová. Ngui se snažila vyptávat a dozvědět se, proč tomu tak je, ale její babička byla stará a navíc hluchá. Nějaká sociální pomoc v tom malém městě ani nebyla a nikdo by si ani neodvážil odvézt vnučku od babičky. A tak Ngui vždycky donesla své nové žačce nějaké jídlo. Malá Shi prý byla nadaná a učení jí šlo, prý uměla krásně kreslit, ale jednoho dne do školy přestala chodit. Neobjevila se dva dny. A tak šla Ngui za ředitelkou a přímo z ředitelny se vydala Ngui zjistit, kde je Shi. Doma nikdo neotvíral, Ngui věděla že babička žačky je hluchá, ale nemohla se vloupat do cizího domu a v okně vypadal dům opuštěný.

Vydala se na policii, aby jí pomohli, ale najednou na ulici uviděla malou Shi, jak nese igelitový pytel s plechovkami.

Tenhle úryvek jsme si s Ngui psali po internetu snad hodinu, protože se zase nemohla dopracovat k tomu, aby to napsala a odeslala. Vyprávěla, že to byl pro ní šok, protože najednou viděla sama sebe jako před 13 ti lety a málem se sesula na ulici. Podlomili se jí kolena. Ale sledovala malou Shi až k místu, kde se plechovky odevzdávaly. Tam jí chytla za ruku a sedla si sní na lavičku, aby se dozvěděla proč nechodí do školy. Malá Shi odpověděla, že babička je nemocná a že jí musí pomoc vydělat na léky. Dělá to tak pořád, pořád prý chodí po škole pro ty plechovky. Babičku prý do nemocnice nevezmou, protože nemá dost peněz. A tak se jí Ngui snažila přesvědčit, že do nemocnice její babičku musí vzít, i když nemá peníze, že je to povinnost každého lékaře. Ale tomu malá Shi nerozuměla. Nakonec Ngui odvedla malou domů, ale nikdo opět neotevřel. A Shi jako náhodou ztratila klíč. Tak zavolaly rovnou policii, která se dostala do domu a našly babičku v posteli a rovnou jí odvezly do nemocnice.

Malá Shi byla svěřená prozatím k Ngui, protože o to Ngui požádala. Za pár dní babička zemřela. Samozřejmě se to dalo čekat, protože už když jí našli, nedávali jí moc nadějí. Všechny náklady na nemocnici platila Ngui ze svých úspor. A po smrti té stařeny požádala Ngui o adopci.

xxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxxx xxxxxxxxxxxx

Tenhle příběh mi vyprávěla moje známá,známá, která není jen známou, je to přítel, s kterým si mám vždycky moc co říct.Potkali jsme se na internetu a já mám pocit, že to nebylo jen tak, že nás osud svedl, samozřejmě nevím proč. Dneska, teď, když píšu tyhle řádky vím jeden z těch důvodů. Ona je skromná a nemá potřebu o tom vyprávět.nebo snad má příliš pokory. Možná tenhle příběh znají její žáci. Ale mám pocit, že by to mělo vědět víc lidí.

Ngui je dneska 30 ti letá řena, má svou vlastní rodinu, dvě dcerky a její manžel je její bývalý přítel ze studií, kterého jí osud přivedl zpět. A malá Shi už dneska není dávno malá, je jí 19 a studuje medicínu na universitě. A sestry Shi ještě nevědí, kdo je jejich sestra a ani netuší že je nevlastní. Ale jednoho dne určitě přijde čas vyprávět tenhle příběh a oni budou vědět.

Promiňte, nejsem žena a nemám moc představu, jak cítí matka, milující matka, ale i jako muž mám jisté city a pocity a dokáži si představit, jak se asi cítí taková malá holka, co se toulá ulicí a sbírá plechovky pro přežití. Nejen sebe, ale i někoho blízkého.
Kolik je takových dětí dnes na světě. Například v Africe, kde denně umírá tisíce dětí HLADY. Nebo fotky ztracených dětí, které jsou vidět v televizi a které hledají Bosenské matky po válce a masakrech. Samozřejmě, nikdo nemá dost prostředků a já to nepíšu proto, abych někomu radil adoptovat tyhle děti.Samozřejmě buď požehnaný každý, kdo se k tomu odhodlá. Je to nejvíc, co člověk může udělat.

Ale napadá mě to, jak se dnes chováme ke svým dětem a jak s nimi komunikujeme. Samozřejmě, každý se snaží být super táta nebo máma. Ale přesto, když se dneska projdu ulicí, pořád někde vidím malé děti, které se toulají.Pořád někde vidím třeba nějakou šlapku, co si strká koks do kapsy a pak se přilepí zákazníkovi na okno auta a přitom možná někde doma nebo na ulici se toulá její dcera, ať chtěná nebo nechtěná.

Zkrátka jsou příběhy, které by lidé měli znát a vyprávět a jednoho dne vyprávět svým dětem.Na světě je mnoho takových příběhů a ani o nich nevíme. Možná je ta šlapka na ulici nikdy neslyšela, nebo zrovna v tuhle chvíli někde v Laosu nebo kdekoli jinde na světě je nějaká žena, co svoje dítě dává do ústavu, aby se ho zbavila. A to je dost pravděpodobné.

Slíbil jsem Ngui, jestli někdy tenhle příběh napíšu,že tam na závěr vložím její slova. Je to pro mě čest splnit tenhle slib,už pro to, že jsou to slova jejího učitele a to samé ona dnes učí jiné.A doufám, že se mi podaří dopsat knihu, kde je její příběh a její znalosti a vzpomínky. A nejen její příběh,ale i další, co jsem měl čest poznat od svých přátel, ať jsou kdekoli na světě.

Ngui je velice skromná žena, protože je pravděpodobně stále mniškou, i když se jí nikdy nestala.A nespojujte si to se sexem, to je trochu jiná otázka. A když říká svoje slova, jako bych slyšel zároveň jejího učitele a tisíce dalších učitelů, co říkají.

" Je velice jednoduché a zároveň velice těžké se stát mnichem. Ale pokud se tak stane, je to pro určité lidi čest. Měla by být. Někdo odejde z kláštera, a někdo do něj nikdy nevkročí, protože chce mít manželku nebo manžela a vlastní děti. To není prohra. Je to jen volba. JE TO JEN CESTA. CESTA VETŠÍ ODPOVĚDNOSTI, CESTA MNICHA NEBO MNIŠKY MÁ SVÁ PRAVIDLA, ALE V ŽIVOTĚ SE TYTO TĚŽKO DODRŽUJÍ. V ŽIVOTĚ JSOU JINÁ PRAVIDLA A PROTO SIS VYBRAL TU SLOZITĚJSÍ CESTU, JAK OCHRÁNIT SVÉ DĚTI, JAK JE UČIT A JAK JE VYCHOVAT. JAK JE UMĚT POHLADIT A UKONEJŠIT. ONI JSOU TÍM ZÁZRAKEM, KDE SE VĚCI MĚNÍ, RODÍ, A NENÍ VELKÝ ROZDÍL MEZI STARCEM A DÍTĚTEM, ROTOŽE OBĚ STRANY MAJÍ SVÉ SNY,OPRAVDOVÉ NADŠENÍ A TOUHU. PRO STARÉ LIDI TOUHA JEŠTĚ NĚCO DÁL ..... A PRO DĚTI TEPRVE NĚCO DÁL ....

JE TO VĚTŠÍ ODPOVĚDNOST A STOJÍ TO VÍCE ÚSILÍ, PROTOŽE JSEŠ V DIVOČINĚ ILUZÍ, PŘEDSUDKŮ A PŘETVÁŘKY. VYBRAL SIS TU NEJTĚŽŠÍ A NEJODPOVĚDNĚJŠÍ CESTU, KTERÁ JE ZÁROVĚN NEJŠLECHETNĚJŠÍ A NEJVÍC ZE SRDCE. BOJUJ. KDYŽ PROHRAJEŠ JAKO MNICH, ODEJDEŠ Z KLÁŠTERA. ALE KDYŽ PROHRAJEŠ V ŽIVOTĚ NENÍ KAM ODEJÍT."

Autor: Peter Kulík