Reklama

Sen a realita.

V době, kdy jsem se přistěhoval do vojenského městečka mi bylo kolem třiceti let, ženatý a tři děti. Nastoupil jsem jako voják do místních kasáren, dostal byt a moje manželka si našla práci. Přehouply se první vánoce a já dostal větší byt o jeden pokoj. A tam to začalo.

Bylo jaro, vím, že nebylo moc pěkně, pršelo, no prostě Šumava.Potkal jsem jednu "nenápadnou ženu" ve stejném věku, bydlící ve vedlejším domě. Nikdy předtím jsem ji neviděl, abych pravdu řekl, tak ani jsem nevěděl, co mám za sousedy.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že je něco v každém člověku jako vysílač a přijímač o určité frekvenci, kmitočtu. Člověk vysílá signál do okolí, ostatním lidem na nějaké frekvenci - třeba "jedna" a jeho přijímač má také stejnou frekvenci, ale s tolerancí třeba "mínus jedna a plus jedna". To asi z toho důvodu, aby si vybíral z více partnerů. Ale je pouze jeden, který se trefí přesně. Ten signál zachytí jiný člověk(neřeším pohlaví), který má zase úplně to samé ze stejnou frekvencí. Tím se vlastně najdou lidé, kteří patří k sobě. Ta tolerance je patrně "na ladění".

Ta žena udělala "zásah" na první pokus a já asi to samé k ní. Začal jsem mít strach, že se mi zboří to, co jsem pracně budoval, že bude nějaká změna, prostě že se něco změní v mém životě. A tak jsem se začal bránit, celkem úspěšně. Jednoduše jsem ji přehlížel. Když jsem ji viděl v dálce, tak jsem raději obešel blok domů. Horší bylo, když jsem šel s manželkou. Ty se znaly a tak jsem musel pozdravit. Musím ale na její obranu říci, že neudělala sama nic, aby něco změnila.

Tak čas plynul, odešel jsem do civilu, přestěhoval se z paneláku do rodinného domku. Začal dojíždět do nedalekého města za prací autem a tím se zmenšila možnost se potkávat.

Reklama

Jednou mi manželka řekla, že se ta žena rozvádí. Byl jsem značně překvapen a začaly mě napadat nejrůznější myšlenky, ale jak čas šel, začalo se vše vytrácet do ztracena, starosti a práce, jedno kolo. Pak jsem zažil první šok, takovej malinkej.

U nás doma to fungovalo asi takhle, když jsem měl odpolední, jezdil jsem pozdě večer, ráno mě manželka nebudila, jen nechala snídani na stole a papír s napsaným nákupem, pak odvedla děti do školy a školky a šla do práce. Já jsem kolem kole osmé vstával, snídani jsem si bral do postele a pak šel dělat to, co bylo třeba, a na odpolední.

Teď přichází to důležité. Zdálo se mi úplně to samé jako ve skutečnosti, když mám odpolední, ale moje manželka byla ta "nenápadná žena". V tom snu jsem ji neviděl, ale přesně jsem věděl, koho mám za ženu, nehledě na to, že její auto stálo venku a mě udivilo, že nejela autem do práce jako pokaždé. Tedy snídaně do postele, knížka a pak po půl jedenácté někdo zvoní. Tam stáli dva policajti v civilu a řekli mi, že manželka zahynula v autě.

Strašný šok, ocitl jsem se najednou v místnosti, kde byla velká okna a silně jimi svítilo slunce, na obou stranách byly velké šedé šuplíky, velikosti asi jako dvířek od trouby. Tam stáli dva chlapi a nechtěli mi ji ukázat, vůbec jsem se nemohl hejbat, strašně jsem křičel, vůbec nic nešlo, pak střih a byl jsem doma. Pocity, které jsem měl byly hrozné, totální stav zoufalství, strašně jsem brečel, že mi ji nechtěli ukázat a já ji už neuvidím a tak všechno do kola. Zvláštní bylo to, že její auto stálo venku a nic mu nebylo. Pak jsem se probudil, úplně propocený, totálně mokrý polštář a celej den mi bylo nějak divně. Byl to březen 2000.

A zase čas běžel, změnil jsem práci a začal dojíždět trochu dál a opačným směrem a ještě vlakem. Málo jsem ji vídal, a tak nějak na všechno zapomněl. Přišli vánoce, a jen tak letmo jsem zaslechl, že se vrátila k manželovi. Přehoupl se Nový rok, prvního února jsem oslavil narozeniny třicet sedm, osmnáctého sedmnáct let od svatby a pak to začalo. Na den "19.února 2001" do smrti nezapomenu. Ten den v práci po desáté hodině se mi udělalo špatně od žaludku. Věděl jsem, že se stalo něco strašného, prostě průser jako barák. Ve tři odpoledne jsem dojel na zastávku a tam čekala manželka. Řekla mi jen: "Paní ... ,od rána ji hledají a nemůžou ji najít." Pro mě to bylo jako blesk z čistého nebe a já věděl, že ji nikdy nenajdou. Úplně se mi zhroutil celý svět a pořád jsem doufal, že se všechno urovná. To bylo pondělí. Ve čtvrtek viselo parte a když jsem jej četl, podlamovaly se mi kolena. Ráno hlásili v rádiu, že odešla dobrovolně, v autě v garáži.

Asi tak tři nebo čtyři dny jsem to zvládal a pak se to provalilo, jako když praskne přehrada. Zažíval jsem "dežaví"(česky). Skoro všechno jako ve snu. Manželka to poznala a tak jsem jí všechno řekl. Snažila se mi pomoci. Věděla, že potřebuji být sám, abych si to všechno srovnal v hlavě. Vůbec první pocit byl ten, já ji nenašel a neochránil. Neudělal jsem, co jsem měl. Ale co jsem měl udělat? Byl to stav jako u dvojčat, jedno se řízne a druhé bolí ruka. Často jsem si říkal, co já budu dělat, když tady není? Ztratil jsem smysl života. Totální deprese. Slzy a pláč a zase slzy.

Často jsem si kladl otázku: "Proč zrovna já?" Snažil jsem se hledat odpověď a proto že jsem se zajímal o parapsychologii, hledal jsem cestu tím směrem, ale ono to bylo ještě horší. Stávalo se mi, že jsem se šel večer osprchovat, padlo to na mě a ráno ve čtyři jsem si teprve uvědomil, kde jsem. V práci toho bylo moc a tak jsem tam naštěstí neměl moc času přemýšlet, ale doma to bylo horší.

Uvědomoval jsem si, co se děje? Máma mi zemřela, když mi bylo sedmnáct a zvládl jsem to v pohodě. Kamarád se zastřelil a to jsme spolu byli dva roky na vojně. Když se mi zastřelil kluk na mojí rotě, jel jsem to v klidu oznámit jeho rodičům a zase nic. Až teď. Stále jsem si kladl otázku: "Proč právě já?" Po dvou měsících jsem navštívil svou lékařku a řekl, co se se mnou děje. Doporučila mi psychologa. Stálo to tři stovky a odešel jsem ve stavu ještě horším, než jsem tam šel.

Nemohl jsem si dát ani kapku alkoholu, ani pivo. Nejezdil jsem autem, aby mě nenapadlo za ní odejít, což by nebyl problém. Všechno se mi vracelo - jak jsem se jí vyhýbal, obcházel? Vrátil se mi i ten sen a já si uvědomil, že jsem to zažil, ale teď je to doopravdy a já se nemohu vzbudit.

Dlouho jsem hledal pravdu. Pak jsem si uvědomil, že mám poslední šanci se z toho dostat. Kamarád je kněz a slouží v jednom malém městě. Domluvil jsem si s ním tedy malou schůzku. Věnoval mi celé dopoledne a malý úspěch se dostavil, zklidnil jsem se. Během půl roku jsme se sešli ještě pětkrát. Za nynější stav vděčím jemu. Taky už jsem tady nemusel být.

Pochopil jsem řadu věcí v životě. Smysl života nehledám, protože jsem tím smyslem já sám. Už nehledám odpověď, proč se mě to tak dotklo, včetně těch snů. Až bude ten správný čas, tak mi to sama ve snu přijde říct. Možná pět nebo deset let to bude trvat, ale vím, že to bude. Teď už mohu v klidu pracovat a také toto napsat.

Proto že jsem byl věřící a stále jsem, modlím se za ní, za sebe a za všechny. Zajdu i na hrob, ale aby mě nikdo neviděl. Mám kamaráda policajta a ten mi zjistil, že její smrt, podle protokolu na stala mezi desátou a jedenáctou hodinou ranní. Byl jsem tedy ten, komu poslala zprávu o odchodu tam, odkud není návratu.


Čtenář Cecil

Reklama

Komentáře

Petr Kobliha (Čt, 10. 1. 2002 - 21:01)
Copak to není jedno.Když má žena páchala sebevraždu rozloučila se pouze s nejstarším synem
(myslím psychicky).Když umíral můj otec .Dokázal se rozloučit pouze se mnou.Ač jsem k němu z bratrů měl nejvlažnější city.Nerozumím tomu a domnívám se ,že si s námi někdo jen tak hraje jako malé rozmazlené děcko a mi mu říkáme bůh stvořitel.
Cíťa (Čt, 10. 1. 2002 - 21:01)
Děkuji Vám.
Cíťa (Čt, 10. 1. 2002 - 21:01)
Existuje jak zjistit pravdu ihned, pomocí parapsychologie, ale potom mohou následovat karmické tresty za překročení určitých hranic.
Loučí se ten kdo odchází a posílá "poslední pozdrav" tomu o kdo je mu nejblišší (citově).
Bůh má nad námi veškerou moc, a MY jsme jako děti (když se podíváme na některé dospělé tak zjistíme, z jejich chování, že jim je asi deset možná trochu víc, nebo se pletu?)
Pokud Otce poprosíme o pomoc, tak nám pomůže, ihned ne, nějakou dobu to trvá, ale vím, že to funguje.
Nikoho nepřesvědčuji, těžké je najít v sobě odvahu a jít poprosit a nezapomenout poděkovat.
Gina (St, 2. 1. 2002 - 00:01)
Taky jsem tim prosla. Ale hledala jsem odpoved, myslim, ze jsem ji nasla. A zodpovednost mi taky zustala, bohuzel uz jen k detem a mne same.
Reklama