Nezbytně si ubližujeme

Každý víme z vlastní zkušenosti, že i kdybychom se sebepoctivěji snažili zdůrazňovat ve vztahu pozitivní věci, v běhu každodennosti se stává, že druhému ublížíme nebo ho něčím urazíme.

Někdy je důvodem to, že o něm málo víme, a tak se nevyhneme občasnému šlápnutí na kuří oko. Jindy proto, že nám právě není dobře a bijeme kolem sebe hlava nehlava. Jindy zase proto, že jsme se nevědomky dotkli jeho bolavého místa. Dalších možných důvodů je dostatek.

Lásce škodí, jestliže nemáme žádnou možnost tato ublížení napravit. Rozchod je často tečkou za dlouhou řadou neodpuštěných urážek a křivd. Navenek se možná skoro nic neprojevilo, ale v duši zůstaly otevřené rány, na které láska časem zašla.

Problém je, že čas sám rány nevyhojí. Ono rčení o čase hojícím všechny rány snad může platit, jedná-li se o maličkosti nebo když už s člověkem, který mi ublížil, nemám nic společného. Ale co rány, které mi uštědřil blízký člověk, partner, partnerka? Mohu se samozřejmě pokoušet zapomenout nebo přecházet urážky mlčením a dělat, jako by se nic nestalo. Kdo to zkoušel, ví, že to beztak nejde. Je to jako přikládat obvaz na ránu, kterou jsme dostatečně neošetřili. Taková rána se špatně hojí, nebo se nehojí vůbec a mokvá, anebo se zhojí tak špatně, že po ní zůstane jizva, která bolí při sebemenším doteku.

Tím jsme se dostali k první základní podmínce správného zacházení s urážkami, křivdami a dalšími ranami. Nemůžeme je zhojit tím, že je zatajíme. Lidé dřívějších generací se o to pokoušeli, zejména ženy. Často se tím víceméně zničily a onemocněly, ať už psychicky, či fyzicky. Tímto způsobem se stále projevovala jejich potřeba, aby si okolí všimlo jejich pocitů. Lepší než pokoušet se ignorovat pocity urážky je vyjádřit je. Ovšemže může mít smysl kriticky refl ektovat možnost vlastní nadměrné citlivosti a případně se v tom korigovat. Ale jistě nemá smysl podezírat se z přecitlivělosti a zamlčovat něco, co pociťuji jako urážku nebo křivdu. Pocit tím nezmizí, ale zůstane ve vztahu a bude mu škodit.

Podobně nevhodný způsob, jak zacházet s urážkami, je omluva viníka slovy jako např.: ?Já jsem ti přece nechtěl ublížit!? Jistěže to ve většině případů bude pravda, vždyť si opravdu obvykle neubližujeme záměrně. Mnoho lidí si však myslí, že větičkou ?Ale to jsem přece vůbec nechtěla!? odstraní existenci toho, co se stalo. Jenže taková omluva zní uším toho, kdo se cítí uražený, jako odepření oprávněnosti jeho pocitů! Nemá ho nic bolet, protože ten, kdo ho zranil, to udělal nerad. Nezřídka z toho povstává spor s novými urážkami, protože postižený má pocit, že druhý není ochoten respektovat jeho pocity. Tím jsme se dostali ke druhé podmínce či zásadě hojivého nakládání s urážkami: Je třeba brát vážně skutečnost, že druhý se cítí uražený nebo ublížený. Mohu doporučit následující stanovisko: O tom, zda jsem druhému ublížil, nebo ne, nerozhoduje, jestli jsem to chtěl, nebo nechtěl učinit, ale co jsem vyvolal; ať už činem, nebo naopak tím, že jsem něco neudělal.

V první řadě je tedy třeba vzdát se marných pokusů popřít nebo zamluvit to, co se stalo. Mluvil jsem zatím o podmínkách, neboť je jasné, že splnění těchto předpokladů ještě neznamená vyléčení způsobené rány.

Jak se tedy léčí urážky, křivdy a jiná ublížení? Řekl bych, že pro vyrovnání se s nimi má ve vztahu význam pět aspektů v různých souvislostech a v určitém pořadí. Jsou to: 1. mluvit o věci, 2. pochopit, o co jde, 3. uznat, že to tak je, 4. odpustit, 5. odčinit urážku.

Zdroj: Hans Jellouschek - Desatero trvalé lásky, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama