Polyamorie, tedy touha, schopnost a ochota plnohodnotně milovat a mít emocionálně-erotické vztahy paralelně s více lidmi je vnímána jako projev nezralosti, chybné emocionální socializace či nezodpovědnosti. Lidé ji pak zaměňují se skupinovou sexualitou či promiskuitou, což jsou aktivity, se kterými nemá polyamorie podle svých zastánců nic společného, neboť to, že je jedinec schopen a ochoten milovat více partnerů najednou, neznamená, že je hypersexuální.
Podle Vítkové (2010) jsou otevřené polyamorické vztahy pro mnohé nepřijatelné, neboť nezapadají do sociálních konstrukcí, které utvářejí jazyk emocí. Ten obsahuje slova jako „žárlit“, „podvádět“ apod. a usazuje je do určitého kontextu. Má-li člověk dva milostné vztahy, hegemonní diskurz říká, že jednoho z milostných partnerů (popřípadě oba dva) podvádí, a pokud se to onen podváděný dozví, nutně musí žárlit. Žárlit má člověk i tehdy, když se jeho partner někomu jinému dvoří, koketuje s ním apod., i když je zřejmé, že je to ze strany jeho partnera hra, nic vážného. Žárlivost je v tomto kontextu vnímána jako legitimní emoce, přirozená reakce na partnerovu nevěru, podvádět je nelegitimní.
Ovšem podle polyamoriků je přirozenost žárlivosti pouze domnělá. Jak říká jeden z respondentů výzkumu, který provedla Vítková: „Žárlit se podle mě prostě naučíme, v televizi to vidíš vlastně všude, vidíš nějakou romantickou komedii a hned tam vidíš, jak tam někdo žárlí.“ Podle všeobecných představ se vztah bez určité míry „zdravé“ žárlivosti neobejde, slovy dalšího respondenta: „V podstatě v naší společnosti je ta žárlivost, dá se říct, zakořeněná. Často se říká, že to ve vztahu nesmí chybět, že bez žárlivosti neexistuje láska.“ Podle polyamoriků je ovšem koncept žárlivosti prostředkem sociální kontroly, neboť pokud nežárlí někdo, kdo je „podváděn“, je vnímán jako pošetilec a hlupák, či se má za to, že dotyčný toho, kdo „podvádí“, již nemiluje. Takoví jedinci se pak dostávají pod sociální tlak, aby žárlili, a tak ukázali svou normalitu a lásku.
Zastánci polyamorie se snaží vytvářet nový diskurz, kde láska nebude výhradní emocí, kde partnerství bude vnímáno jako forma intimního přátelství (sexuálního i ne-sexuálního). Přátelství je totiž nevýlučné, je nejen možné, ale z hlediska společnosti i vítané mít více přátel. Polyamorici upozorňují, že v tradičním chápání je láska vnímána jako forma vlastnictví a z toho vyplývá žárlivost. Podle nich je přátelství vztahem, který je postaven na daleko větším respektu vůči druhému, než je tomu ve vztazích postavených na tradičně pojaté romantické lásce - právě díky tomu, že přátelství je od vlastnické formy vztahu oproštěno. Je zajímavé, že podobný životní styl vyhledávají i někteří asexuálové, kteří žijí v kruzích přátel, jejichž povaha je jejich slovy „polyamorická“, ale přitom nesexuální (Przybylo, 2011). Tito asexuálové jsou takto schopni spojit lásku s přátelstvím, na rozdíl od polyamoriků ji ovšem oprošťují od sexuality. Polyamorici se často ztotožňují s určitou komunitní formou vztahů, ale jsou možné i jiné podoby polyamorických partnerství, například partnerství na dálku, kde se jedinec vidí s těmi, které miluje, třeba jen několikrát do roka. Polyamorici zároveň zdůrazňují, že tyto vztahy vyžadují velkou míru tolerance a empatie a jsou tedy přímým opakem sobectví (Šipka, 2015).
Polyamorici svoji identitu chápou jako projekt, na kterém je nutno pracovat a vytvářet nové koncepty a diskurzy, skrze které změní náhled společnosti jak na ně samotné, tak i na jejich vztahy. Společnost, ve které žijí, jim nenabízí ta pravá slova pro to, co dělají, ani pro to, co cítí, tak je musí hledat někde jinde. Především v knihách a článcích, které na téma polyamorie vyšly. Bez možnosti adekvátně popsat své pocity je těžké je akceptovat a hlavně sdílet s ostatními a je tak těžké přijmout sám sebe. Bez náležitých termínů a konceptů, které tyto termíny uvádějí do vzájemných vztahů a souvislostí, nevíme, čím a kým jsme, a nevědí to ani ostatní, jak například ukázali hrdinové již zmíněného dokumentu „Svazující slova“ (2007).
Polyamorici, mezi nimiž dělala Vitková výzkum, skutečně čerpali potvrzení své identity z knih a článků. Dalo by se tedy říci, že nehledali svou vlastní autentickou identitu, ale chtěli se identifikovat s identitou již popsanou v textech, jejichž autory nebyli oni sami. Jak upozorňuje Sedláček, podobně k popisu své identity přistupují i asexuálové. Polyamorici i asexuálové jsou pro společnost nesrozumitelní, a když chtějí své postoje a pocity vysvětlit, zjišťují, že pro ně nemají slova, a jsou rádi za každý text, který jim slova a srozumitelné příběhy jejich vlastních pocitech a touhách (či absenci touhy v případě asexuálů) dodá. To ale platí pro každou identitu. I heterosexuál čerpá z mnoha textů a dalších kulturních produktů, když popisuje sám sebe, když chce sám sobě porozumět. Výhodou heterosexuála je, že jeho pocity byly popsány již tolika romány, filmy, divadelními hrami, populárními psychologickými příručkami či třeba reklamami, že nemusí složitě hledat, když potřebuje popsat sám sobě i druhým své životní touhy a peripetie. Prostředky k popisu se nabízejí samy a jsou obecně srozumitelné. V mnohem obtížnější situaci jsou nositelé identit, které se vzpírají heterosexuální normativitě, tak v posledních dekádách narůstá počet různých identit a orientací.
Zdroj:Martin Fafejta - Sexualita a sexuální identita - Sociální povaha přirozenosti, nakladatelství Portál
Komentáře (13)
- odpovědět
Kvě 08, 2016- odpovědět
Kvě 08, 2016- odpovědět
Kvě 08, 2016- odpovědět
Kvě 08, 2016- odpovědět
Kvě 08, 2016- odpovědět
Kvě 13, 2016- odpovědět
Kvě 13, 2016- odpovědět
Kvě 15, 2016- odpovědět
Kvě 21, 2016- odpovědět
Srp 13, 2016- odpovědět
Srp 13, 2016- odpovědět
Srp 13, 2016- odpovědět
Kvě 09, 2018Přidat komentář