Jak rozpoznat lhaní?

Existuje řada signálů, které podle většiny lidí naznačují, že někdo lže: ?vyhýbavý pohled? (člověk se vyhýbá pohledu do očí a často mění postavení těla), přeřeknutí a méně úsměvů. Problém spočívá v tom, že lidé, kteří se snaží oklamat své okolí, o těchto obecných signálech dobře vědí a velmi pečlivě kontrolují své chování. Člověk, který je odhodlaný ke lhaní, tedy bude záměrně udržovat oční kontakt a ovládat pohyby své hlavy i těla. Cennějšími ukazateli klamu jsou rozšíření zornic, méně časté mrkání, zblednutí pokožky, výše posazený hlas a odmlky v řeči. Při lhaní obvykle pociťujeme úzkost. Musíme se také soustředit, abychom se nepodřekli. Některé ze spolehlivých signálů tedy odrážejí úzkost, jiné zase soustředění. Další důležitou známkou klamání jsou asymetrické a afektované výrazy ve tváři, které nejsou v souladu se slovy nebo ostatními tělesnými pohyby mluvčího. Je to spolehlivým signálem toho, že výraz ve tváři mluvčího není spontánním odrazem jeho skutečných pocitů, ale že je záměrně předstíraný. Někdy také zahlédneme velmi krátké záblesky spontánního výrazu.

Dospělí dokážou zachytit některé známky podvádění (například váhání a zadrhávání v řeči), ale jiné významné signály jim často unikají (například méně časté mrkání). Rozpoznat, kdy druhý člověk lže, je celkově vzato mnohem těžší, než se lidé domnívají. Jedna studie prokázala, že celníci nebyli při rozpoznávání pašeráků o nic lepší než laici, neboť měli sklon nesprávně si vysvětlit neverbální známky podvádění.

Lhaní je u šestiletých až osmiletých dětí poměrně běžné. Výzkumy jsou často založeny na tom, co o lhaní říkají rodiče a učitelé. Chování může být problematické a je obecně častější u chlapců než u dívek. Může být spojeno i s dalším nepřístojným chováním, přestože v jistém věku lže v určitých situacích většina dětí. Zdá se však, že dokážeme docela dobře posoudit, kdy děti mluví pravdu, ale méně dobře odhadneme, kdy jsou neupřímné. Patrně to souvisí s problémy, které mají dospělí při odhalování neupřímnosti u jiných dospělých ? řídí se například nesprávnými signály. Introvertní nebo stydlivé děti budou častěji mylně nařčeny z neupřímnosti, částečně také proto, že se méně často dívají do očí.

Psychologové vždy měli za to, že děti nejsou schopny záměrného klamání (kdy skutečně mají v úmyslu podvést druhého člověka), dokud si kolem čtvrtého roku neosvojí teorii mysli. Psychologové se domnívali, že pokud děti užívaly klamavé jednání před čtvrtým rokem, nebylo to ani tak úmyslné podvádění jako spíše ?zkusmé? používání strategií, jimiž chtěly dosáhnout svého cíle. Dítě se například metodou pokusů a omylů naučí, že pokud na otázku, zda něco provedlo, odpoví ?já to nebyl?, výsledek je příznivější než po odpovědi ?to jsem udělal já?. Popsaná situace může vzniknout, aniž by se dítě úmyslně snažilo podvádět své okolí. Výzkumy z poslední doby však ukazují, že jsme možná podceňovali dětské schopnosti. Ukázalo se, že již ve věku dva a půl roku dokážou děti rozmanitě, přizpůsobivě a složitě podvádět, takže je těžké připisovat tyto podvody ?slepému? učení.

Starší děti jsou však lepší než mladší, ať už jde o samo podvádění, nebo o jeho rozpoznání u druhých.
Šestileté a starší děti se lépe dokážou vžít do postavení druhého člověka, a proto si také jasněji uvědomují, jaké signály sleduje pozorovatel, pokud je chce přistihnout při lhaní. V tomto věku také začínají chápat některé nuance neverbální komunikace. Proto bychom měli očekávat, že dokážou lépe zastírat lhaní a podvádění. Naproti tomu mladší děti vypadají při lhaní nervózně, protože ještě nedokážou tak přesvědčivě potlačit známky úzkosti. S věkem děti také postupně rozvíjejí schopnost ovládat pohyby obličejových svalů. V jedné studii srovnávali badatelé pětileté, devítileté a třináctileté děti a zjistili, že starší děti byly mnohem přesvědčivější při nasazování různých výrazů než mladší děti.

Kdo chce být dobrým lhářem, potřebuje jistou dovednost při ovládání obličeje ? měl by například ovládat svůj pohled a vypadat upřímně a uvolněně. Celkově vzato je pro nás přijatelnější ovládat výrazy tváře než jiné známky emocí, jež se projevují spíše pohybem jiných částí těla. Ekman a Friesen (1969) provedli studii, při níž filmovali depresivní pacientku při setkání se skupinou lékařů a psychiatrů. Žena se pokoušela přesvědčit je, že se cítí lépe a že je připravena na propuštění z nemocnice a návrat domů. Badatelé potom ukázali záznam jiným lidem a požádali je, aby posoudili pacientčin emoční stav pouze na základě toho, co viděli a slyšeli na záznamu. Někteří pozorovatelé sledovali pouze záznam ženiny tváře, jiní viděli celé tělo. Zjistili, že její emoční stav lze posoudit přesněji spíše ze záznamu zachycujícího celé tělo než ze záznamu, který ukazoval jen tvář. Pozorovatelé, kteří viděli celkový záznam, usoudili, že žena je emočně nevyrovnaná, napjatá a není připravená na odchod domů. Naproti tomu pozorovatelé, kteří viděli jen pacientčinu tvář, se domnívali, že je srdečná, přátelská a mohla by být propuštěna z nemocnice. Záznam zachycující celé tělo ukázal řadu gest, jež jsou obvykle spojována s emočním neklidem a rozčilením. Pacientka však mnohem lépe kontrolovala obličej a kvůli tomu vypadala klidně.

Kdo chce odhalit klamání, měl by se dívat na signály obličeje i těla. Nejspolehlivější ukazatele klamání se kromě toho mění s věkem dítěte. Jakmile děti dosáhnou jistého věku, stejně jako dospělí podvodníci vědí, jak ovládat jisté aspekty svého chování.


Zdroj: Doherty - Sneddon - Neverbální komunikace dětí, nakladatelství Portál