Projevy pýchy

Průvodním jevem bývá pocit, jako by tělo a údy dotyčného vyrostly, člověk se nafoukne, jako by ho naplnil vzduch z hustilky. Proto se také hovoří o "nadutosti" nebo "nafoukanosti", což dnes rozhodně není nijak neobvyklý stav.

Pokud si přehnaně povýšený nebo arogantně pyšný člověk není vědom "posedlosti svým já", často mu jeho stav prozradí tělesné symptomy - například hučení v hlavě, zvonění v uších, poněkud nejistá chůze, někdy lehký pocit závrati, nebo dokonce její závažný záchvat. Jsou to symptomy podobné těm, jaké se dostavují při vysokohorském výstupu, při onemocnění z výšky.

Když vidíme, jak náš národní tým vyhrává při sportovním utkání trofej nebo medaili, můžeme doslova vzplanout pýchou, je nám teplo, oči se lesknou a pokožka zvlhne. Dokonce může dojít k rychlým peristaltickým pohybům v útrobách a poté k náhlé potřebě vyprázdnit střeva. Všechny tyto tělesné pocity a změny se vztahují k pýše, k emoci, která nás zachvátila. Máme-li pocit, jako by tělo vyrostlo, že jsou končetiny teplejší a oči vlhnou, pak víme, že jsme v emocionálním zajetí pýchy. Svou pýchu poznáme podle tělesného vzrušení. Psychické rozpolcení bohužel často modernímu člověku brání v tom, aby si uvědomil hybris, jež se ho může zmocnit, a proto nezřídka nepozná spojitost mezi tělesným a emocionálním stavem.

Nevědomé a nadměrné sebevědomí nebo přehnané mínění o sobě samém lze nejsnáze vnímat na návycích, které jsou nápadné především druhým lidem: Například žena, jež se neustále pokradmu pozoruje a obdivuje v zrcadle, nenápadný muž, který opakovaně vyndává hřeben z vnitřní kapsy svého obleku a přečesává si vlasy. Tyto nevědomé návyky poukazují na skrytou pýchu. Ta se může projevovat i v určité samolibosti při mluvení nebo v držení těla.

Jung často říkával, že nerad blahopřeje k úspěchu, protože ví, že už brzy bude muset vyjádřit i politování nad nezdarem dotyčného člověka. Je zákonité, že inflace - ať je důsledkem výkonu, úspěchu, krásy, nebo dokonce vlastní statečnosti - vede k jistému neštěstí. V přísloví "Pýcha předchází pád" se skrývá hluboká pravda. Lze to zřetelně sledovat v televizi. Určitý člověk třeba zvítězí ve sportu, je úspěšný jako herec nebo politik a při televizním vystoupení náhle v radostném opojení klopýtne, uklouzne, nebo dokonce upadne - protože přestal být pozorný. Obratem se mu tak dostane výstrahy, že se ho zmocnila pýcha.

Je-li někdo na něco pyšný nebo hrdý, může to být veskrze pozitivní: dobrá hospodyňka je pyšná na svou upravenou domácnost, horlivý zahradník na krásu svých květin, schopný sportovec na své diplomy, jiní zase na svůj hezký rukopis nebo svou učenost. Při tomto pocitu uspokojení může vědomí vlastních zásluh v pozitivním smyslu posilovat pocit vlastní hodnoty. Každá matka si jistě vzpomene na to, jak bylo její dítě pyšné, když udělalo první kroky. To je prospěšná pýcha, která - pokud ji matka podpoří - je pro vývoj dítěte pozitivní. Nicméně výraz "být pyšný" poukazuje na nebezpečí přemíry sebevědomí. Kdo si to uvědomuje, snaží se zachovávat míru. Jak ovšem víme, rozdíl mezi přiměřenou a arogantní pýchou, která v sobě vždy skrývá nebezpečí porušené rovnováhy, se poznává obtížně.

Pyšný člověk také chce velkolepou věc, nádheru a pompu ukázat druhým. Krátce před svým sesazením a útěkem uspořádal poslední perský šáh ve spolupráci s Francií ohromnou a luxusní slavnost. Bohatství císařského dvora se spojilo s francouzskou kreativitou v okázalou podívanou, která byla mimořádně krásná a opulentní. Křiklavý rozdíl mezi královskou pompou a obrovskou bídou obyvatelstva však šokoval, protože téměř bezprostředně po této skvostné podívané byl šáh svržen.

Sobecká pýcha a nadměrná sebeláska bývají v běžné řeči spojovány s několika příbuznými vlastnostmi - obzvláště s egoismem, samolibostí, marnivostí a arogancí. Egoismus ovlivňuje myšlení, chování a také jazykové vyjadřování, egoističtí lidé jsou navíc krajně dotěrní. Všeobecně se egoista snadno pozná - ve skupině lidí se dere dopředu, nerad příliš dlouho naslouchá druhým, ustavičně se pokouší prosadit svůj komentář, výrok nebo monolog. Jeho slova oplývají samým "já", "můj", "mně". Někdy se však pýcha skrývá i za zdánlivě skromným nebo pokorným jednáním člověka, který je v základu ostýchavý, ale svým neúčastným chováním upoutává pozornost. Samolibost je přehnaná forma sebeuspokojení, která na druhé působí často nepříjemně, zatímco troufalé chování arogantního člověka vyvolává u druhých lidí hněv nebo nenávist. Marnivá nebo také ješitná osoba chce vždy ukázat svou domnělou převahu a zároveň se ustavičně domáhá přízně celého světa.

Pyšní lidé se na rozdíl od lidí marnivých izolují nebo stavějí na odiv vědomou nezávislost. Charakterizuje je svévole, a tak jsou jim názory ostatních lhostejné. Často utíkají před závazky a v protikladu k marnivým lidem se do soupeření s druhými nepouštějí. Nejpotměšilejší,druh pýchy je často zákon sám pro sebe, který žije z ohledů a pomoci druhých, svérázným způsobem však projevuje lhostejnost k výtkám a chvále. Jednou z nejopovrženíhodnějších vlastností pýchy je lhostejnost vůči utrpení druhých lidí.

Zdroj: Anne Maguirová - Stíny duše, nakladatelství Portál