Láska i bez sexuality?

To neplatí jen pro první fázi zamilovanosti, ale pro všechny fáze, ve kterých je láska nově oživena. Její spouštěč také není vždy tělesný, jako třeba vlastní sexuální nouze nebo zvláštní přitažlivost partnera v daném okamžiku. Podnět může být také duševní - intenzivní zrcadlení vzoru, nebo duchovní - společný vhled. Většinou jde o souhru tělesných, duševních a duchovních momentů. Uvedenými změnami v těle, duši a na duchu se bezděčně spojujeme s milovaným člověkem. Pro odevzdání jsou mobilizovány mnohé síly, nejen čistě sexuální vzrušení. V erótu se člověk zjevuje v celé rozmanitosti. Znovu: bylo by ideologickým předsudkem tvrdit, že všechny tyto změny slouží jen přípravě k souloži. Každá změna ukazuje určitý vlastní aspekt erotického sjednocování.

Jsou i lidé, a je jich více, než se obecně předpokládá, kteří mají nejen počáteční, ale trvalejší, zdánlivě nepřekonatelnou bázeň z pohlavní intimity. Nejsou to zdaleka jen lásky neschopní lidé. Je mylné ztotožňovat bázeň ze sexuality vždy s neschopností milovat. Takoví lidé spatřují v sexualitě natolik intenzivní splynutí s druhým člověkem, že se obávají, že se v něm zapletou, ztratí veškerý cit pro sebe i vlastní duševní svobodu. Mají temné tušení, že by v sexuálním spojení odevzdali něco, co tvoří jejich zvláštní hodnotu: tedy právě to, čím by mohli milovaného člověka obdarovat.

Zvolím k tomu příklad aktivní ženy s bohatou fantazií, která ve více po sobě následujících sexuálních vztazích pokaždé sklouzla k apatii a otupěni. Obávala se, že se to bude dít i v budoucnu. Avšak právě iniciativa a fantazie jsou nadáním, díky kterému mohla lidi milovat a dělat šťastnými. Aby si tuto svou schopnost lásky udržela, vzdala se intimních vztahů. Vnímá tuto hranici jako svůj osobní osud, který přes různé terapeutické snahy nedokáže změnit.

Takoví lidé znají velmi dobře oběť já, která znamená oddat se Ty. Jejich slabost spočívá spíše v tom, že se v lásce ztrácejí, splývají s partnerem a podřizují se mu. Někteří - jako třeba žena ve výše uvedeném příkladu - tuto zkušenost v sexuálních vztazích už udělali, jiní se jí obávají, někdy právem, častěji mylně. Většinou totiž to, že si dovolíme sexuálně se odevzdat, způsobí právě opak toho, co se očekává a co budí obavy, totiž nikoli oslabení, ale naopak posílení samostatnosti! Jsou ale skutečně i lidé, kteří se každému splývání s druhými lidmi musejí vyhýbat, protože ztráta já u nich dosahuje nebezpečně definitivní podoby a nevede k novému zrození v silnější osobnosti rozšířené o Ty. Jejich odevzdání postrádá bdělé vědomí. Potřebují od svého protějšku větší odstup, aby si uchovali své hledisko a mohli druhé lidi milovat jasně ohraničenou osobností. Kvůli sobě a kvůli možné ztrátě identity se vyhýbají těm formám odevzdání se, které by pro ně znamenaly ztrátu identity a splynutí. Tito lidé si často vybírají sociální profese, ve kterých mohou spojit oddanost s vymezením.

Je pro ně životně důležité, aby se nejprve osvobodili od společenského tlaku směrem k sexuálnímu vztahu. Přitom pomáhá vědomí: "Měl jsem ve volbě svého způsobu života pravdu a nepotřebuji na tom zatím nic měnit." Zbaveni tlaku k sexuálnímu poutu se potom možná zamilují niterněji než kdy dříve, a dokonce přivolí ke "znásilnění" svého dosavadního postoje tím, že vstoupí do sexuálního vztahu. Neboť díky své nové svobodě zesílí a budou připraveni se zcela odevzdat, a přece si uchovat svou samostatnost. To se může stát - ale nemusí -, když se uvolní nátlak k sexuálnímu poutu. A možná budou žít po dlouhou dobu, snad i celý život, bez sexuálního vztahu.

Erótu je vlastní znázorňovat v různých jedincích různé formy lásky a v souhře všech těchto forem lásky představit lidstvo jako společenství. Také v erótu se zjevuje rozmanitost toho, k čemu jsou různí lidé povoláni. Byli Ježíš, František z Assisi a Buddha politováníhodnými neurotickými lidmi, protože neměli žádná erotická pouta? Všichni máme tvůrčí hranice a "specializace", které zjevují právě to individuální v nás. Bez sexuálního pouta je jedinec omezen, avšak jeho omezení nám je nápadné jen proto, že není naše. Nejméně vnímáme taková omezení, která sdílíme s většinou lidí v našem okolí.

Lidé, kteří svůj erós neprojevují v sexuálním vztahu, ale v "platonickém" milostném vztahu nebo v odevzdání se sociální, kulturní nebo náboženské úloze, proto vůbec nebývají asexuální. Někdy mívají naopak silné sexuální vyzařování. Jejich tělo mobilizuje v intenzivních fázích jim vlastní formy oddanosti stejné hormony jako tělo jiného člověka, který se připravuje k sexuálnímu setkání.

Každý člověk může udělat zkušenost, že nejrůznější formy odevzdání, třeba v činné pomoci, v uměleckém vyjádření, v angažovaném rozhovoru a v sexualitě, v něm vyvolávají podobně oživující pocity proudící ke sjednocení, pokud jím skutečně hýbe oddanost, a nikoli jen sebepotvrzení.

Jiné než sexuální formy vyjádření erótu nejsou oklikami sexuálního pudu, ale autentickými variacemi oddanosti. Jestliže někdo sexuální setkávání zcela vyloučí ze svého života, musí si vybrat jinou velmi silnou formu oddanosti, která se svou intenzitou přinejmenším rovná sexuálnímu odevzdání. Jinak zkostnatí ve svém já.

Není žádná standardizovaná cesta "normálního" vývoje erótu.

Zdroj: Peter Schellenbaum - Patří NE k lásce? - Milovat a zůstat sám sebou, nakladatelství Era