Z muže ženou: Christine Jorgensenová zahájila sexuální revoluci

Transsexualita přitom není ničím novým. První doložená zmínka o ní pochází už z pera řeckého spisovatele Herodota (500-424 před Kristem).

Většinová společnost se tyto lidi pokoušela "vyléčit" pomocí elektrošoků nebo psychologických terapií, avšak bez úspěchu. Jediným smysluplným řešením se ukázala být operativní změna pohlaví.

  Podle sexuoložky Hanky Fifkové se v posledních desetiletích odborníci přiklonili k tomu, že transsexualita vzniká už v době vývoje plodu a je výchovou neovlivnitelná. Pravděpodobně ve čtvrtém měsíci těhotenství, kdy dozrává centrální nervová soustava, dojde k nějakému problému v produkci hormonů, které mají programovat centrum pohlavní identity v mezimozku. O důvodech, proč se to stane, se zatím spekuluje.

První pokusné operace se uskutečnily až na nátlak postižených jedinců ve 20. a 30. letech minulého století v Berlíně, ovšem ještě tajně a bez hormonální léčby. A pak přišla Christine Jorgensenová.

Její příběh začíná narozením George Jorgensena do dánsko-americké rodiny. Vyrostl v Bronxu a jeho dětství nebylo právě radostné ("V pěti letech jsem si přál k vánocům blonďatou panenku, ale pod stromečkem byl červený vlak" napsal v autobiografii). V roce 1945 byl naverbován do armády, před zoufalou touhou být ženou však neunikl.

Po návratu do New Yorku se doslechl o možnosti operace změny pohlaví ve Stockholmu. Odjel tam, podstoupil hormonální léčbu a sérii operací. Vybral si jméno Christine na počest chirurga Christiana Hamburgera, který jej operoval. Po změně vypadal dobře - hormony mu propůjčily přesvědčivý vzhled ženy, blonďaté a sexy.

Příklad George změněného v Christine byl inspirační a vyvolal obrovskou publicitu. Nová "kráska" díky tomu neměla moc klidný život, ale zase jí k obživě stačilo vystupovat po estrádách jako herečka a zpěvačka, dokonce pracovala i v nočním klubu. V 60. letech napsala autobiografii, podle níž byl natočen i film. Usadila se v jižní Kalifornii, kde v roce 1988 zemřela na rakovinu plic ve věku 62 let.

"Nikdy jsem nepochopila, proč mi bylo věnováno tolik pozornosti" řekla v roce 1986. "Nyní, když se dívám dozadu, uvědomuji si, že to byl začátek sexuální revoluce a já jsem se náhodou stala jedním ze spouštěcích mechanismů."

Lidé začali na téma transsexuality pohlížet s větší otevřeností. A operaci změny pohlaví podstoupilo podle organizace International Gender Dysphoria Association (která vede i internetový časopis o transgenderismu) v USA do roku 1980 odhadem 3000 - 6000 Američanů. V Británii to bylo okolo 5000 lidí, přibližně 400 ročně. Mezi nimi tenistka Renée Richardsová a spisovatel Jan Morris.

Dramatický byl případ Mirjam Molkarové z Íránu, ženy uvězněné v mužském těle. Pod knutou islámského práva se jí za cenu osobních strázní podařilo proniknout až k duchovnímu vůdci Chomejnímu a vymoci fatvu, která uzákonila legálnost operací změny pohlaví v této zemi - v příkrém kontrastu k okolnímu muslimskému světu.

Dnes už existuje velké množství specializovaných klinik. V průměru se nechává operovat více mužů než žen. Změna pohlaví je proces, který probíhá několik let. Začíná důkladným pohovorem pacienta s lékaři a psychoterapeuty.

Po delší fázi podávání pohlavních hormonů následuje vlastní medicínský zákrok změny orgánů. Po operaci následují právní kroky - nové pohlaví musí být úředně ohlášeno.

Následky změny pohlaví jsou pro postižené většinou pozitivní, míní Jan Válka, přednosta první privátní kliniky v Brně: "Tyto operace prodělaly za poměrně krátkou dobu zajímavý vývoj. Od prosté kastrace až ke snaze vytvořit zevní genitál, vzhledově i funkčně co nejvíce se blížící předloze. Hodnocení samotných pacientů je však jednoznačně pozitivní, a to je argument, který řadí tyto tak diskutované operace mezi oprávněné."

A právě v Brně se v roce 1975 poprvé v ČR podařilo probojovat změnu pohlaví a s tím související změnu jména a dokladů. Od té doby se mnoho změnilo a dnes mají čeští transsexuálové i své vlastní weby, například transgender.cz, transforum.cz a podobně.

 Současný zákon stanoví pro chirurgickou změnu pohlaví jedinou podmínku, tou je schválení zákroku odbornou komisí. Než komise vyřkne své ano, musí žadatel projít psychologickým vyšetřením, hormonální léčbou a vyzkoušet si, zda dokáže žít jako příslušníci pohlaví, o které usiluje.

     Podle Fifkové tělesná vyšetření nejsou důležitá. "U transsexuality je to o zdravém těle a zdravém duchu, jenom to nejde dohromady," řekla. Přeměna pohlaví transsexuálům výrazně změní kvalitu života, dodala.

     Operace se v Česku provádějí na více pracovištích, zejména chirurgické zákroky při přeměně ženy na muže, kdy se odstraní děloha, vaječníky, případně se redukují prsa. To stačí k tomu, aby se právně z žen stali muži. Jen polovina z nich se odhodlá k chirurgickému vytvoření penisu, což je náročná operace, která ne vždy dopadne dobře.

     Operační výkony se postupně zdokonalovaly. Velkou část chirurgických změn pohlaví oběma směry v ČR provádí urolog Ladislav Jarolím z Fakultní nemocnice Motol. První jeho pacientka podstoupila operaci 30. listopadu 1992.

     Jarolím ČTK řekl, že za 15 let změnil pohlaví celkem 128 pacientům na ženské a 106 na mužské. U většiny pacientů bylo třeba provést dvě operace. Muži byli většinou ve věku kolem 30 let. Podle Jarolíma je však u mužů ideální pro změnu pohlaví mladý věk, kdy lze lépe bojovat s mužským typem ochlupení a vousy. Více než čtvrtina pacientů a pacientek byla v době operace ve věku do 24 let, ve věku nad 50 let jich bylo 11.

     Weiss uvedl, že operaci mohou podstoupit lidé starší 18 let, ale ještě před dovršením plnoletosti mohou začít s psychoterapií. Do sexuologického ústavu přichází s poruchou pohlavní identity již děti, některé ve věku pod deset let. Jen někteří z dětských pacientů jsou transsexuály, většinou se u nich v dospělosti projeví homosexualita.

     Fifková uvedla, že mnozí její pacienti se v raném věku domnívali, že se stane nějaký zázrak a oni se ráno probudí a jejich okolí pochopí, že se plete. Zázrak se však nikdy nestal a oni začali propadat beznaději. Drtivý dopad na jejich psychiku pak měla puberta. Dostali se do sociální krize, mnozí propadli depresi. Někteří biologičtí muži se snažili své problémy překonat, oženili se, měli i děti. Biologické ženy, které se cítí být muži, se vdají jen výjimečně a jen v ojedinělých případech se odhodlají k mateřství.

Jitka Bojanovská, Jitka Klejnová/ ČTK