Vlastík Plamínek a jeho fan-club
souhlasím Plamínek je hodně divný ale ne všechny,doporučuji Gizelu klapku 497.já to skusila a nevěřila jsem co o mě vše ví.....byla sem dost překvapená
Já bych chtěla pane Plamínek,jestli byste mi neposlal rozbor na to, co mne čeká.
Jsem narozena 12.8.1992, Gita Plajzlerová, v 23,15 hodin, bydlím Hrádek nad Nisou.
Mám kluka Jiří Hochman, je narozený 22.3.1988 a bydlí v Liberci a je narozen prý kolem třetí ráno.
Myslíte,že s ním budu? Budu mít děti a kolik? Jsem zdravá? A co škola_Studeji v LIberci a chtěla bych do Brna na umělecký smer.
Budu bohatá v životě?
Gita.
KALHOTKY SOU PLAMÍNEK MÉHO...Ještě,že to píše po 22:00 hodině.
Pane Plamínku,posílám vám náměty,které byste mi mohl vybubnovat až budete v telce?
Děkuji.
Kráva
Jelito
Mám malý nohy
Soulož
Smutná láska
Nescafé
Kolotoč
porodnice
Nehulím a nekouřím
Kámoška je ujetá
Zvracela jsem včera ráno
Miminko
Stýskání
Hlad
Slůně
Papoušek a papoušková
I já mám zkušenost s léčbou dítěte a jeho nočních děsů panem Plamínkem. Tady byla také terapie úspěšná společně s paní léčitelkou Drábkovou kromě něho a oběma chci poděkovat dodatečně i touto cestou, protože až budete mít životní problém, tak tito dva jsou opravdu dobří a umí.
Pozdrav z Prahy od Tomáška a maminky.
Cestou jsem se ptal poutníků, jestli znají směr… Dostával jsem stále stejnou odpověď: „Sám hledám!“ „ale kdybys ho našel dříve než já, dej mu toto, aby na mě také pamatovalo.“ A tak jak jsem chodil světem křížem krážem, rozneslo se, že hledám štěstí… A každý, koho jsem cestou potkal, mi dával svůj osobní talisman a říkal: „pro štěstí“ Od té doby se mezi lidmi začalo při tom, když se mezi sebou obdarovávají, říkat „pro štěstí“. Vždy jsem jej přijal, protože jsem si v duchu říkal: „co kdybych štěstí našel a ono se mě zeptalo, co nesu darem od lidí, kteří ho hledají“ – nemohl bych přeci někoho vynechat… Po nějaké době už všechny ty osobní cetky pro štěstí od lidí, které jsem potkal, vážily tolik, že jsem se musel každou chvíli zastavovat. Svaly na nohou mi rostly a tělo tím sílilo…jen uvnitř mě samotného se s každým novým talismanem prohlubovala prázdnota… Jednou, když jsem zamířil do vysokých hor v liduprázdné krajině, kde bylo naprosté ticho…kde ptáci nezpívali, vítr nevál a voda v potocích nezurčila, jsem začal mít zvláštní pocit – takové slabé šeptání…rozhlížel jsem se kolem, unavený, nohy znavené a zrak zastřený roky narůstající touhou po štěstí… Nikoho jsem neviděl a v duchu jsem si říkal, že asi začínám blouznit… Po mnoha a mnoha kilometrech, ve chvíli, kde jsem už nedokázal jít dál, mě přepadla naprostá beznaděj…klesl jsem na kolena do dubového listí hlubokého lesa a začal plakat…v tomto sílícím nářku a pocitu marnosti, který tryskal z hloubi mé duše, mě vytrhlo teplo na mém rameni…otočil jsem se a najednou přede mnou stálo…věděl jsem, že je to štěstí – cítil jsem to v každém svém přerývaném vzlyku… „Celý život jsem tě hledal, ale najednou nevím, co mám říct a dělat“, oslovil jsem pokorně štěstí. „Vlastně si najednou uvědomuji, že neznám ani důvod, proč jsem tě chtěl potkat.“ „Ale když už jsem tě našel, nesu ti od mnoha a mnoha lidí, kteří po tobě touží stejně jako já dárky a prosbu, abys na ně myslelo.“ Štěstí se podívalo na hromadu předmětů a usmálo se. V tom úsměvu byla hořkost a zároveň pobavení. Jeden talisman vzalo do ruky a začalo si s ním hrát. Pak řeklo: „ jsi jeden z milionu lidí, kteří v mém hledání vytrvali tak dlouho a proto jsem se ti zjevilo!“ „Přestaň mě hledat!“, řeklo příkře! „Sídlím v každém z vás a projevit se mohu tehdy, když vydáváte do života to nehlubší a nejjemnější, čím jste byli obdařeni.“ „Ale v ten okamžik si mě ani nevšimnete – to proto, že jste zaujati tolik podstatou svého bytí, že ani není potřeba, abyste mě vnímali.“ „Hledáte mě na místech, kde nepobývám…nejsem ve věcech a nenaleznete mě na kraji světa, ani v náručí milované osoby.“ „Ty předměty nepotřebuji, ale všem těm, které cestou potkáš, ať jsou dárky „pro štěstí“ připomínkou toho, že mě mohou zjevit pouze tím, když se něčeho vzdají. Ne však sebezapřením, ale upřímným nalezením smyslu v tom, když ze sebe vydáte část pro někoho jiného. Nezištně a s vnitřní pokorou. Když v tomto naleznete potěšení, budu žít ve vašich rukách celý život“ „A pamatuj ještě jedno: vy nepotřebujete štěstí…to já potřebuji vás.“ S těmito slovy zmizelo…stál jsem a mnul si oči, jestli se mi to nezdá… Nebyl jsem ale vůbec spokojený, když jsem se vracel zpět…uvnitř mě stále rezonovala slova štěstí a já přemýšlel jak s nimi naložit. Po cestě jsem potkal prvního poutníka, který také hledal štěstí a už z dálky se na mě mával a volal, jestli jsem už štěstí našel. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, nebude mi věřit…a v ten okamžik jsem ucítil ve svých pažích a na srdci zvláštní teplo…a náhle jsem věděl, že to je štěstí, které se mi jen lehce připomíná…rozpažil jsem tedy a poutníka k sobě pevně přitiskl…opětoval mi objetí a když jsem se s ním loučil, zahlédl jsem v jeho očích odraz…odraz tváře štěstí…se silným pohnutím a slzou v oku jsme si popřáli hodně štěstí a předali si talismany. Oba jsme věděli, že to, co jsme celý život hledali, se ukrývá uvnitř nás.Cestou jsem se ptal poutníků, jestli znají směr… Dostával jsem stále stejnou odpověď: „Sám hledám!“ „ale kdybys ho našel dříve než já, dej mu toto, aby na mě také pamatovalo.“ A tak jak jsem chodil světem křížem krážem, rozneslo se, že hledám štěstí… A každý, koho jsem cestou potkal, mi dával svůj osobní talisman a říkal: „pro štěstí“ Od té doby se mezi lidmi začalo při tom, když se mezi sebou obdarovávají, říkat „pro štěstí“. Vždy jsem jej přijal, protože jsem si v duchu říkal: „co kdybych štěstí našel a ono se mě zeptalo, co nesu darem od lidí, kteří ho hledají“ – nemohl bych přeci někoho vynechat… Po nějaké době už všechny ty osobní cetky pro štěstí od lidí, které jsem potkal, vážily tolik, že jsem se musel každou chvíli zastavovat. Svaly na nohou mi rostly a tělo tím sílilo…jen uvnitř mě samotného se s každým novým talismanem prohlubovala prázdnota… Jednou, když jsem zamířil do vysokých hor v liduprázdné krajině, kde bylo naprosté ticho…kde ptáci nezpívali, vítr nevál a voda v potocích nezurčila, jsem začal mít zvláštní pocit – takové slabé šeptání…rozhlížel jsem se kolem, unavený, nohy znavené a zrak zastřený roky narůstající touhou po štěstí… Nikoho jsem neviděl a v duchu jsem si říkal, že asi začínám blouznit… Po mnoha a mnoha kilometrech, ve chvíli, kde jsem už nedokázal jít dál, mě přepadla naprostá beznaděj…klesl jsem na kolena do dubového listí hlubokého lesa a začal plakat…v tomto sílícím nářku a pocitu marnosti, který tryskal z hloubi mé duše, mě vytrhlo teplo na mém rameni…otočil jsem se a najednou přede mnou stálo…věděl jsem, že je to štěstí – cítil jsem to v každém svém přerývaném vzlyku… „Celý život jsem tě hledal, ale najednou nevím, co mám říct a dělat“, oslovil jsem pokorně štěstí. „Vlastně si najednou uvědomuji, že neznám ani důvod, proč jsem tě chtěl potkat.“ „Ale když už jsem tě našel, nesu ti od mnoha a mnoha lidí, kteří po tobě touží stejně jako já dárky a prosbu, abys na ně myslelo.“ Štěstí se podívalo na hromadu předmětů a usmálo se. V tom úsměvu byla hořkost a zároveň pobavení. Jeden talisman vzalo do ruky a začalo si s ním hrát. Pak řeklo: „ jsi jeden z milionu lidí, kteří v mém hledání vytrvali tak dlouho a proto jsem se ti zjevilo!“ „Přestaň mě hledat!“, řeklo příkře! „Sídlím v každém z vás a projevit se mohu tehdy, když vydáváte do života to nehlubší a nejjemnější, čím jste byli obdařeni.“ „Ale v ten okamžik si mě ani nevšimnete – to proto, že jste zaujati tolik podstatou svého bytí, že ani není potřeba, abyste mě vnímali.“ „Hledáte mě na místech, kde nepobývám…nejsem ve věcech a nenaleznete mě na kraji světa, ani v náručí milované osoby.“ „Ty předměty nepotřebuji, ale všem těm, které cestou potkáš, ať jsou dárky „pro štěstí“ připomínkou toho, že mě mohou zjevit pouze tím, když se něčeho vzdají. Ne však sebezapřením, ale upřímným nalezením smyslu v tom, když ze sebe vydáte část pro někoho jiného. Nezištně a s vnitřní pokorou. Když v tomto naleznete potěšení, budu žít ve vašich rukách celý život“ „A pamatuj ještě jedno: vy nepotřebujete štěstí…to já potřebuji vás.“ S těmito slovy zmizelo…stál jsem a mnul si oči, jestli se mi to nezdá… Nebyl jsem ale vůbec spokojený, když jsem se vracel zpět…uvnitř mě stále rezonovala slova štěstí a já přemýšlel jak s nimi naložit. Po cestě jsem potkal prvního poutníka, který také hledal štěstí a už z dálky se na mě mával a volal, jestli jsem už štěstí našel. Věděl jsem, že když mu řeknu, že ano, nebude mi věřit…a v ten okamžik jsem ucítil ve svých pažích a na srdci zvláštní teplo…a náhle jsem věděl, že to je štěstí, které se mi jen lehce připomíná…rozpažil jsem tedy a poutníka k sobě pevně přitiskl…opětoval mi objetí a když jsem se s ním loučil, zahlédl jsem v jeho očích odraz…odraz tváře štěstí…se silným pohnutím a slzou v oku jsme si popřáli hodně štěstí a předali si talismany. Oba jsme věděli, že to, co jsme celý život hledali, se ukrývá uvnitř nás.Cestou jsem se ptal poutníků, jestli znají směr… Dostával jsem stále stejnou odpověď: „Sám hledám!“ „ale kdybys ho našel dříve než já, dej mu toto, aby na mě také pamatovalo.“ A tak jak jsem chodil světem křížem krážem, rozneslo se, že hledám štěstí… A každý, koho jsem cestou potkal, mi dával svůj osobní talisman a říkal: „pro štěstí“ Od té doby se mezi lidmi začalo při tom, když se mezi sebou obdarovávají, říkat „pro štěstí“. Vždy jsem jej přijal, protože jsem si v duchu říkal: „co kdybych štěstí našel a ono se mě zeptalo, co nesu darem od lidí, kteří ho hledají“ – nemohl bych přeci někoho vynechat… Po nějaké době už všechny ty osobní cetky pro štěstí od lidí, které jsem potkal, vážily tolik, že jsem se musel každou chvíli zastavovat. Svaly na nohou mi rostly a tělo tím sílilo…jen uvnitř mě samotného se s každým novým talismanem prohlubovala prázdnota… Jednou, když jsem zamířil do vysokých hor v liduprázdné krajině, kde bylo naprosté ticho…kde ptáci nezpívali, vítr nevál a voda v potocích nezurčila, jsem začal mít zvláštní pocit – takové slabé šeptání…rozhlížel jsem se kolem, unavený, nohy znavené a zrak zastřený roky narůstající touhou po štěstí… Nikoho jsem neviděl a v duchu jsem si říkal, že asi začínám blouznit… Po mnoha a mnoha kilometrech, ve chvíli, kde jsem už nedokázal jít dál, mě přepadla naprostá beznaděj…klesl jsem na kolena do dubového listí hlubokého lesa a začal plakat…v tomto sílícím nářku a pocitu marnosti, který tryskal z hloubi mé duše, mě vytrhlo teplo na mém rameni…otočil jsem se a najednou přede mnou stálo…věděl jsem, že je to štěstí – cítil jsem to v každém svém přerývaném vzlyku… „Celý život jsem tě hledal, ale najednou nevím, co mám říct a dělat“, oslovil jsem pokorně štěstí. „Vlastně si najednou uvědomuji, že neznám ani důvod, proč jsem tě chtěl potkat.“ „Ale když už jsem tě našel, nesu ti od mnoha a mnoha lidí, kteří po tobě touží stejně jako já dárky a prosbu, abys na ně myslelo.“ Štěstí se podívalo na hromadu předmětů a usmálo se. V tom úsměvu byla hořkost a z
KALHOTKY SOU PLAMÍNEK MÉHO ŽIVOTA.
TAKY JSEM SI PŮJČOVAL KALHOTKY OD SEGRY A PAK SEM JE TAJNE VRACEL ABY MĚ NEVIDĚLA.KALHOTKY I VLOŽKY SI KUPUJI SÁM,ALE NIGDE NEMOHU SEHNAT TI BEZ PŘÍMĚSÍ BAVLNY .VŠUDE MAJÍ JEN TI S PŘIMĚSÍ BAVLNY A TI SE MI MOC NELÍBI.TI CO NEMAJÍ TU BAVLNU BYLI LEPŠÍ.TAKY JSEM SKOUŠEL I PODPRSENKU TAKY OD SEGRY,ALE TA MĚ NEJAK NEZVRUŠUJE.JO KALHOTKY JSOU KALHOTKY A KTOMU VLOŽKY KOTEX!!
Děkuji panu plamínkovi za...my zíráme, Vizír!
Děkuji panu plamínkovi za velmi úspěšnou terapii naši osmileté dcery. Již druhý týden je naprosto klidná a bez nočních děsů. Po zhruba půlročním trápení a návštěvách psychologů a psychiatrů je to až neskutečné. Ještě jednou moc díky. Janečkovi s dcerkou Amálkou.Litoměřice.
Jste svoloč.
Pfuj.vítaj v klube
http://diskuse.doktorka.cz/svoloc/
Jste svoloč.
Pfuj.takže alespoň něco jsem, myslela jsem si, že nejsem nic. díky
Jste svoloč.
Pfuj.
Víme, že k rozhodování je třeba mysl, a kde je mysl, tam je mozek v těle určitého tvaru. A tak veliká mysl, zodpovědná za veškeré stvoření, patří veliké osobnosti, Všemohoucímu Bohu. Ačkoli Bůh nemá hmotné tělo, má přesto duchovní.
Duchovní osoba a má tělo?
Bible říká: "Jestliže je hmotné tělo,je také duchovní." (1. Korinským 15:44)
nezlob se ale to je totální blábol a naprostéo mylné citování s bible...
Kam jinam by jsi se měla movlit než do svégo nitra tam jsi bohu absolutnu nejblíže, vzhledem k tomu že on je všude (Otec i já jedno jsem říká Jeříš) Tvá představa boha je ukázka tvé duální mysli (Dobro Zlo atd) nemyslíš v jednotě a opakuješ naučené fráze.
fráze typu Bůh chce.... absolutno přece nic nechce, protože tuhle vlastnost ani nezná, to je vlastnost příslušná egu a ego je jen odraz absolutna i když je taky svým způsobem božské protože pije s toho jednoho pramene...
věty typu že všechna jiná náboženství to mají spočítaně... konečně jsi se odhalila. barvo vítám tě do skupiny náboženských fanatiků a fundamentalistů.. už jen chybějí ty bomby.... O když vlastně každý je zařazen dle svého duchovního stádia kam patří... jinak nevím z jaké úpravy bible cituješ (že by nějaká úprava SJ?)
racek plně se ztotožňujeme... Myslím že k pochopení toho čeho jsem svědkem je též pochopení co to slovo JEHOVA vlastně značí:-)
Jinak Baal byl prvotním bohem národů na blízkém východě (je hmyzího tvaru). Prvotní národy uctívali hvězdná božstva (hmyz, pavouci viz kulty HOO DOO nebo WOO DOO) pak měsíční ženská božstva a nakonec mužská lunární (Jehova, Odin atd) pak se tedy nedivím že příznivcům nového náboženství se Baal zdál nevhodný, tudíž v touze pro prosazení svého pohledu ho označili za falešného, což je normální politika, když si chci někoho podmanit, označím jeho kult za nesprávný (viz křesťanství versus pohanské náboženství, nebo Hinduismus a starší kulty uctívání rohatých bohů a vnadných bohy?)
TAKŽE TO CO JE CÍSAŘOVO CÍSAŘI, CO JE LIDSKÉ LIDEM...
tak ho sem pozvijedna velká nuda, kde je ten fanatizmus za pana Plamínka? Holky, pravda vyjde najevo. Zrno od plev. KŘEČ
Pac a pusu Tygři,jeden co...tak ho sem pozvi
Pac a pusu Tygři,jeden co píše na Buddhismus by se k Vám hodil.
Myslite ze by to fungovalo si...to by byl Planínek na Floridě a nemusel by vymetat kulturáky.
Reklama
Vlasťóchu máš tady Klienta,tak se předveď !
- Odpovědět
Pošli odkaz