maniodepresivita

Martine, kdo v dnesni dobe chce zustat na nemocenske? Prvni 3 dny stat neplati vubec a zbytek symbolicky. V dnesni dobe hypotek a spotrebitelskych uveru si tento luxus muze dovolit malokdo. Kdyz jsem v lednu marodila 14 dnu, tak jsem potom musela sahnout na uspory, a to jich moc nemam! Do konce roku uz proste jit na nemocenskou nemuzu! A to proto, ze jenom za najemne+sluzby platim 3.500, uvery dalsich 3.500, telefony 1.000, penzijko, stavebko, pojistky dalsich 2.000! Jo, a to nepocitam jizdne, HA, atd! Musim dodat, ze mam na zenskou pomerne slusny plat, a presto si nemuzu nemocenskou dovolit, protoze jinak bychom jedli cely mesic chleba s margarinem! P.

Po jistém váhání zveřejním své víkendové úvahy.
Myslím si, že tuto diskuzi navštěvují:
1) přátelé a rodinní příslušníci nemocných
2) nemocní
3) simulanti.
Jak vypadá takový simulant? Každý člověk má někdy období, kdy se mu daří a svět se jeví růžově. Simulant takové období nazve hypománií.
Každý člověk má někdy období, kdy se mu nedaří a svět se jeví černě. Simulant takové období nazve depresí, zaleze pod peřinu a tváří se jako vůl před porážkou.
Samozřejmě se nabízí otázka, proč to simulant dělá? Jednoduché. Když je běžnému člověku špatně, musí zatnout zuby a přečkat to. Simulant se ovšem kryje pláštíkem nemoci. Všichni kolem se starostlivě ptají, zda si náš nebohý nemocný nechce raději odpočinout, místo práce jít na procházečku a pod. Simulant přijde snadno ze doktorem, nasadí bolestinský výraz a šup - už je doma na nemocenské.
Možná lze namítnout, že simulant si musel svou krycí nemoc nějak získat. Není nic snazšího. Šikovnou manipulací a odříkáním vyčtených příznaků lze dostat každého doktora tam, kam simulant potřebuje.
Simulanství není nemoc, jedná se o povahový rys. Samozřejmě o záporný, politováníhodný a slabošský rys.
No, zůstal jsem slušný - to dalo dost práce. Je totiž zřejmé, že jsem úplný IDIOT.

Ahoj Martine: "Zjednodušeně se dá říci, že budu v otevřeném odboji proti jasnému omylu. Je jen otázkou času, kdy bude všem zřejmé, jak se věci mají." Tahle část mě zaujala z hypomanie nejvíce! Ten úryvek z deprese je už horší,i když si myslím, že to byl asi teprve začátek..úvahy o tom, proč tu jsme a co po nás (ne)zůstane-mívají i zdraví lidé..To přemýšlení o braní léků a jejich působení a ovlivňování tvého pravého "já" je velmi smutné..Ale poslední věta: "Zdá se tedy, že není o čem diskutovat.", se mi líbí :-) Pěkná tečka!

Muj manzel taky neumi brecet, myslim, ze to souvisi s BAP... P.

Lea: vypadá to na nedostatečnou dávku AD. Je zde jediné řešení - HNED za lékařem. Jinak, pokud si dobře vzpomínám, tak jsi svého času hovořila o vysazování seroquelu. Opravdu k tomu došlo? Trochu jsem se tomu tehdy divil, protože BAP je (zatím) doživotní nemoc.
Jinak u mě klasický vývoj. Po čtvrtečním erotickém nadšení jedeme opět dolů. To je fakt jako na horské dráze. Únava, úzkostný tlak na hrudi, beznaděj. Uvnitř hluboký smutek - kdybych to uměl, tak bych si pobrečel. Závidím ženám. A k tomu ta svíravá chuť na alkohol - to bude zase boj :-(.
Ještě dva měsíce houpačky, z toho se asi zblázním.

Mala ukazka deprese meho pritele:
Co nalada, je to lepsi?
Ne, vůbec ne. Včera mi nebylo dobře a dnes je to stejne. A přitom je venku hezky. Jsem smutny. Mam jen same negativni myslenky. Nemam chut nikam jit ani jist. Vůbec zadnou chut

v ZADNEM pripade nas NEOTRAVUJES!!!! Mam te moc rada! Nezapomen, ze za tohle muze SERATONIN!!!! Prosim, zajdi k doktorce! Vsak ty moc dobre vis, kvuli komu tam MUSIS zajit!!! Jeste jednou:MAM TE RADA!!! P.

Moc zdravím všechny. Sem tam sem koukám. Ale psát nešlo. Nebylo co. Jsem přesvědčená o vlastní neschopnosti, protože neschopná jsem. Nemám komplex méněcennosti, jsem méněcenná. Léky nepomáhají, jsem tam, kde jsem byla před rokem. Začíná to být těžko snesitelné. Nechci tohle bytí nebytí. Nemůžu to skončit. Tak přežívám, chodím do práce, občas horko těžko nakoupím uvařím a takové ty věci a je to jako zdolat horu. To, co je pro ostatní naprosto normální a jednoduché, to je pro mě přetěžkostí. Neschopnost, lenost, hloupost, bolí mě jen myslet, nemůžu se sebou vydržet. Spím i 12hodin. Usínám s nadějí, že budu po probuzení normální. Jenže nic. Takže se snažím aspoň těšit, že na podzim přijde euforie. Pár měsíců. Věčnost.
Obdivuju vás, jak dokážete formulovat myšlenky, jak vůbec dokážete myslet takhle s přehledem. Chtěla bych usnout na půl roku. Nezlobte se, že otravuju s tím ničím, co je ve mně.

P.: Jistě. Je ale zřejmé, že v hlubší depresi jsem si žádné poznámky nepsal, protože to prostě nešlo.
Schválně zvolím zápisky z dost blízkého období, tedy asi tři týdny po vysazení léků:
---------------------------------------------------------------
Středa 29.6.2005
Mé myšlení se zvolna mění, tj. vrací se do stavu platného hluboko v minulosti.
Především je opět jasné, že jsem naprosto neschopný. Vím, že je divné, že jsem si to ještě před několika týdny nemyslel, ale je to naprosto zřejmé. Důvody k mé neschopnosti jsou zcela objektivní a nezvratitelné.
Začínají se zvolna vracet úvahy o vynucené existenci. Připadá mně, že je krajně nespravedlivé, když hloupé okolnosti zabraňují v rozhodování ohledně takové zásadní věci, zda být či nebýt. Přitom je to zcela jednoduché a sestavitelné pouze do několika bodů:
a) pokud nějaký člověk pouze škodí a nic dobrého nedělá, tak je zde zbytečný
b) má dneska někdo zármutek ze smrti pana Kryštofa ze Sabinova z 15.století?
c) jaký je rozdíl mezi dnem, měsícem, rokem a staletím v porovnání s nekonečným časem?
Takže jedinou zábranou zůstává nesouhlasný názor okolí a pud sebezáchovy. Trapné a zcela nesmyslné.
Jsem rád, že jsem nestihl napsat žádnou nesmyslnou podmínku pro obnovení braní léků. Je totiž zřejmé, že léky působí jako růžové brýle. Napadá mě přirovnání s alkoholem.

Muzes sem prosim dat jeste ukazku z jednoho dne hypomanie a z jednoho dne deprese? Myslim, ze to srovnani bude velmi zajimave! Stejny mozek, ale seratonin ruznych hodnot... Diky, P.

Zdar, dnes se mně velmi dobře učilo a nějak moc často se dívám děvčatům do vystřihů. No, snad se nic neděje...
Zápisky ze svého deníku jsem zároveň posílal své psycholožce. Proto se v nich musím trochu krotit a proto se v nich někdy obracím na další osobu.
--------------------------------------------------------------
Čtvrtek 9.6.2005
Hurá!!! Pan doktor přistoupil na mé

P. s mému dlouhému příspěvku prý srdečně zasmála, obzvlášť té poslední větě! :-) Je mi to jasný.Takhle hodně na mě zapůsobila ta kniha, takhle by to mělo být, takhle by to mělo fungovat - aspoň to píší. Ale moje otázka byla: Je to vůbec možné, dá se to zvládnout? Já si možná pořád naivně myslím,že jo!Ale musím se přiznat, že jsem si ten svůj elaborát musela už několikrát přečíst znova a hledat v něm opět další motivaci (to po srážce s realitou).Člověk na sobě prostě musí pořád pracovat :-))

Jasně,že mám zájem!!Píšeš si deník??Četla jsem, že je to správně dělat si zápisky a zpětně si je pak číst - pomáhá to?

Napis uryvek, pls. P.

alert("Máte tady díru")

Anyz: aha, nebýt Martina, který sem vždy napíše něco moudrého ... :o). Pokud bys měla zájem, tak sem přepíšu úryvek z mého deníku v době, kdy to se mnou pěkně cloumalo.

Alena: předpokládám, že většina kolegů ví, že nejsem zcela psychicky v pořádku. Kolegové v kabinetě dobře sledují, jak se občas hroutím, pobyt v PL jsem nijak zvlášť netajil, takže tak... Asi největší zážitek měla jedna moje kolegyně, se kterou jsem byl autem na školení. S úsměvem jsem ji sdělil, že mám hypomanickou náladu, že se možná budu chovat trochu neobvykle a že možná bude muset zpátky řídit auto :-)

Ahoj Martine!Se svým "přítelem" jsem byla na psychiatrii celkem dvakrát,jen jsem tam na něho čekala,než si to u doktora vyřídí..Je pravda, že během čekání bylo na něm vidět,jak je z mé přítomnosti a vlastně z těch všech "podivných" lidí kolem malinko ve stresu , ale statečně jsme se tvářili jako kdybychom seděli třeba u zubaře. Vždyť i ti lidi v tý čekárně vypadali úplně normámálně. Bohužel v sobě nosíme plno předsudků, co neznáme, z toho máme strach, a naše fantazie vesele pracuje.. Když jsem pak v čekárně "osiřela", prohlídla jsem si všechny nástěnky a se zájmem jsem se začetla. zjistila jsem, že na psychiatrii nechodí jen "blázni" (omouvám se:-), ale i úplně zdraví lidé, co mají jen nějaké momentální problémy, se kterými si ovšem neumí pomoct sami, na co jim už nestačí jejich vůle.. Myslím,že i já bych si tam našla nějaké vhodné "sezení" pro sebe:-) A po přečtení Příručky pro nemocné a jejich rodiny Bipolární afekt.porucha od Jána Praška koukám na BAP zase trošku jinak.Myslím, že schématické znázornění cyklování nálady u lidi s BAP sinusoidou a porovnání s téměř přímkou u zdravého člověka, mluví za všechno.Ty skoky jsou tak rapidní,že to prostě není možné ustát - zkrátka se to musí na tom člověku nějak projevit, je to velký boj, určitě i velké zatížení celého organismu..Zatím jsem pořád jen řešila svůj vlastní postoj..Viděla jsem hlavně sebe a jen to špatný, co mi to všechno přináší.Udělala jsem si takovej závěr, že se blízké osoby člověka s BAP musejí hodně obětovat, hodně sebezapřít, nechat si snad všechno od "nemocného" líbit, protože oni jsou přeci nemocní.A ono to tak bohužel je.Je třeba si ale uvědomit, že spoustu těch ošklivých věcí nedělá "nemocný" schválně, i když to tak vypadá a zdravý to tak chápe. Je zkrátka potřeba si to vždy přetlumočit, uvědomit si, v jaké fázi se partner zrovna nachází..Zbytečně nepřihazovat další polínka do ohně nějakými výčitkami a vlastními výlevy.. Jo, hezky se to napíše, ale v reálu - je to vůbec možný???? Proč sem občas nezavítá někdo, kdo je s bipolárníkem spokojený, kdo to zvládá s nadhledem, s pohopením..?? Jinak ještě musím napsat, že při čtení zdejších příspěvků to opravdu vypadá, že lidi s BAP jsou naprostí blázni, neschopní nebo snad schopní úplně všeho.. Nebýt Martina, co sem vždycky napíše něco moudrého (a je dokonce schopen se nám i přiznat ke svým prohřeškům, které si uvědomuje!!)a nebýt toho "mýho", který také nevypadá jako naprostý "blázen", koukala bych na BAP dost pesimisticky.. Myslím si ale, že je to všechno jen o poctivém braní léků, o velkém pochopení ze strany příbuzných a známých, o určitém nácviků různých dovednosti - jak si všechno moc nepřipouštět,být "nad věcí",asi trošku splachovací..je to o důvěře,o povídání si o svých pocitech, o zprůhlednění celého vztahu, o nějakém řádu atd. atd. Tééda, jsem se rozepsala...bohužel nebo bohudík jde u mě jen o teoretické smýšlení.

Martine, ty se svou nemoci netajis pred svymi prateli, nebo to taky vi jen rodina? A co v praci - prece kdyz mas problemy, tak se musi divit co se deje?

Myslim, ze hodne stresu zpusobuje nemocnemu (mimo te nemoci samozrejme) i fakt, ze ma PSYCHICKOU nemoc. Proto si to vetsina asi zpocatku nechce priznat a tudiz ani vyhledat psychiatra, protoze co by tomu reklo okoli, ze jsem BLAZEN? Ti vsichni lidi, co takto stigmatizuji dusevne nemocne, by si meli uvedomit, ze je to NEMOC jako kazda jina, a ze psychickou nemoci ruzneho druhu muzou onemocnet i oni. Pak by asi takto nemluvili. Ale zmente spolecnost, ze...