maniodepresivita

Mas muj obrovsky obdiv, ze zvladas cely chod domacnosti a starost o dite, a to dlouhodobe! Klobouk dolu!!!
P.
Na predchozim prispevku jsem se zapomnela podepsat, pardon.

Posledni veta nebyla minena na tebe ;) Naopak! Vedela jsem, ze mi das, byt vahave, za pravdu (vid Anyz). Reakci jsem cekala napr. od A.

taky fandím lékům, ikdyž ani ty nemusí správně zabírat. Moje manželka trpí BAP, máme šestileté dítě, letos je v nemocnici s malou přestávkou už od února. Obdivuji všechny pacienty i rodinu, kteří to ještě zvládají. Bez prášků si to nedovedu představit. ahoj - filip z brna

P.: Jasně, od této chvíle s tebou přestávám mluvit :-).
Ano, rozhodující je to, jak se člověk chová ke svému okolí. Svou váhu má ovšem i to, zda člověk ví, proč ty léky vlastně bere. Nebo jinak, dost těžko se berou léky za situace, kdy to považuješ za zbytečné. Jde to, ale je pouze otázkou času. kdy s tím člověk praští.
Současné období tak chápu jako orientaci sama v sobě, Sčítám si plusy a mínusy braní a nebraní léků. Celkový součet mně vychází ve prospěch léků, takže si ještě pohovořím s manželkou, jak minulé období vnímala. Zřejmě do několika málo dní zahájím medikaci...

Nemuzu si pomoc, ale je to opravdu o zodpovednosti! Hele, vsechny leky maji vedlejsi ucinky, ale bez nekterych to fakt nejde...
Neumim se vzit do tvoji situace, ale rozhodne bych nechtela ovlivnovat naladou cleny rodiny. Nekde na diskuzi jsem cetla, ze pokud je v rodine jeden clovek psych. nemocny, tak onemocni vsichni, min. depresema... vidim to na sobe, jak moc me ovlivnuji manzelovy nalady. Kdyz byl stastny, tak jsme byli stastny i my (povidali jsme si, radostne sdelovali zazitky), kdyz mel deprese, tak se tvaril nestastne a my se na nej bali promluvit prvni, abychom to neschytali. Porad spal a nam chybel. Nase nalada taky klesla, a to, ze vsechno videl cerne, nam uz vubec nedodalo...
Drz se a premyslej o kladech leku s vedomim, ze deti si zaslouzi fungujiciho tatu a ne nevyzpytatelnou osobu, ktera s nima pouze zije v domacnosti.
Ted to asi schytam, ale je mi to fuk!
P.

No jo, o čem má člověk pořád psát... U mě se situace nemění. Po měsící vidím, že se to bez léků dá zvládat. Na druhé straně to není nic moc. Nálada se vlní a zvláště propady jsou nepříjemné. Mohu pozorovat celou škálu tělesných příznaků jako bolesti zubů a hlavy, únavu, silnou roztržitost a samozřejmě mizernou náladu.
Za této situace přemýšlím, jak pokračovat dál. Na jedné straně mě může těšit, že to zvládám bez chemického dopingu, na druhé straně jsou zde viditelné ztráty. Zvláště rodina asi někdy dostává trochu zabrat.
Asi pomalu zraju k jistému závěru...

Nejak nekomunikujete... Jak je vam? P.

Zhruba ve 32. minute mluvi P. Muk o sve nemoci..
http://www.iprima.cz/index.php/plain_site/content/view/full/28780/(name)/date
P.

Tenhle clanek znate?

http://press.amic.cz/cs/glaxosmithkline/dokumenty-a-prezentace/bipolarni-porucha/

P.

Ošetřující lékaři musejí obvykle zápolit s pacientovou vůlí. Velké množství duševně nemocných lidí, kteří však necítí žádné bolesti, většinou na psychiatrii přichází jen proto, že je tam doprovázejí příbuzní či policie, pokud se tam tedy vůbec dostávají. Potom jejich přítomnost znamená pouze začátek zápolení. Lidé trpící fyzickou bolestí, a našlo by se jen velmi málo výjimek, si z celého srdce přejí úlevu. Stejně tak málo výjimek by se však našlo u lidí trpících emocionální bolestí, kteří jsou do větší čí menší míry ve své touze po zmírnění bolesti docela vlažní. Někteří z nich na své nemoci podivně lpějí, jako by to byl jejich starý známý, většinou však ne. Většinou si úlevu přejí, ale jsou skoro zoufale poutáni k příčině svých nesnází. Ano, chtějí se cítit lépe, ale jen pokud by se nijak nemuseli měnit, a řada z nich pak z psychiatrie odchází a dává přednost své bolesti před nezbytnou léčbou.

Tak jak jsi dopadla u lekare? Bylas tam? P.

Ahoj Martine, tak mi to nedá a občas sem k vám nakouknu...to tvoje "pokusničení" mě zaujalo..držím palečky, aby se to nezvrtlo, kam nechceš. P: Co na to říct? Myslím, že z "pindy" dřív nebo později vystřízliví..a kvůli té "křivdě" na dceři v podobě uzmutí pokoje a z dalších pitomin si bude marně sypat popel na hlavu!! Jinak můj bod C je tak náladový, že pomalu docházím k názoru, že žít by se s ním dalo pouze odděleně - mít zkrátka možnost bouchnout dveřma a aspoň týden ho nevidět,vydejchat to a zase znova do toho.. Jenže pak je otázka, co by ten týden sám doma vyváděl..

ahoj všem
P:poslala jsem tchyni odkaz na tuhle stranku snad si o tom něco přečte, aby věděla co ma doma.A konečně nepodceňovali jeho chování.

O víkendu záchvaty smíchu, nyní opět těžký pesimismus. Mé odhodlání nebrat léky začíná dostávat drobné trhliny... Ještě chvíli počkám, co to bude dělat.

Diky! Nechces sem popsat svoje zazitky? P.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Afektivn%C3%AD_poruchy

Tak uz ten pokojicek zabral! Ta jeho pinda ho v tom podporuje...chjo... P.

P.: No, jde to. Nálada se trochu zhoupla, ale není to nic mimořádného. Stále postupně snižuji hladinu léků. Uvidíme. Pokud by se to zhoršilo, tak krabičky jsou na svém místě...

Zase jeden prispevek, ktery je absolutne vystizny!!! Odkud jsi cerpal/a? Rada bych si to taky precetla... To, o tom hledani viny mimo sebe a o tom spravnem chovani jsem jeste nikde necetla, a to jsem o BAP nacetla mnoho... P.

Manický syndrom se projevuje zejména patologicky povznesenou, křečovitou náladou spojenou s hyperaktivitou, expanzivitou a rozjařeností. Nejde ovšem jen o vystupňované veselí, ale o podrážděnost a napětí, a pacientova nálada se nejeví přirozeně. Pacient je přehnaně optimistický, nekritický, myšlení bývá rychlé. Mohou se objevit bludy, které jsou výrazně ovlivněny manickým laděním. Nejčastěji jde o magalomanický blud, kdy je nemocný přesvědčen o své významnosti s potřebou dokazovat lidem svou hodnotu. Častý je též paranoidní blud, kdy se nemocný cítí být spasitelem, vyjadřuje potřebu zasahovat do veškerého dění na světě. Základním projevem chování pacienta je zrychlené psychomotorické tempo a nadměrná aktivizace. Nemocný často ztrácí standardní sociální zábrany. Dochází k celkové proměně osobnosti, sebehodnocení nemocného je nekritické, objevuje se tendence přeceňovat se. Při zavinění určitých potíží hledá pacient vinu vždycky mimo sebe. Pacient o sobě tvrdí, že je skvělý, neomylný a všechno, co dělá, je správné.