maniodepresivita

P., psycholog žádné recepty nemá a je to lecky dobře, léčí jinými metodami a měl by poznat, kdo psychiatra potřebuje a odeslat ho k němu.
Vůbec tu nenabádám k nebraní léků, ty kdo je potřebují - naopak. Nabádám jen k opatrnosti. Všude kolem je tu dost překvapených, co mají potíže se závislostí způsobující preparáty běžně předepisovanými nejen psychiatry, ale i praktickými doktory. O tom, co dalšího způsobuje léčba u psychiatra se zápisem do zdravotní karty (zaměstnání, soudy), netřeba zmiňovat - to vy všichni zde jistě dobře víte. Ale někteří lidé jsou zde opravdu hodně naivní.

Souhlasim s tebou, ale stejne si myslim, ze psycholog bude s tebou rozebirat nasledky nemoce pro tebe (pokud na tu nemoc prijde), ale podstatu problemu (nedostatek ci prebytek seratoninu) resit nebude a ve vetsine pripadech ani nemuze-nesmi pripadne napsat recept!
Pro Sonu:asi bych se zeptala praktickeho lekare, jestli mi muze nejakeho psychiatra doporucit, o kom vi, ze je dobry. P.

P., a o čem to vypovídá? Jen o tom, že s touhle problematikou nemá zkušenosti. Takže pokud potřebuju radu nebo odborníka, tak jdu prostě dál - někam jinam. To je celé. Ani psycholog není vševěd a každý psycholog není ani dobrý odborník. Nechápu, co na tom koho překvapuje.
Chtěla jsem tím jen říct, že psychiatr může napáchat na člověku ještě víc škod a člověk na ně musí být zvlášť obezřetný. Hodně je jich jistě dobrých doktorů a hodně jejich pacientů se bez medikamentů, které předepisují, neobejde. Ale taky je hodně lidí, které přivedli až k závislosti. Špatný psychiatr je nmohem větší zlo než špatný psycholog - to je zas můj názor! A to jsem tím chtěla říct!
Pokud Soňa doteď léky nepotřebovala je potřeba zjistit, nakolik je opravdu potřebuje.

Sona: Taky doporucuju jednoznacne psychiatra - a pokud mozno nejakeho doporuceneho, schopneho. Nekdy to totiz ani psychiatr nepozna. Cetla jsem, ze jenom spravne diagnostikovat BAP trva vetsinou 7-10 let a je treba navstivit 3-5 psychiatru nez je nemoc pojmenovana. To je nesvedci o moc velke informovanosti tech, od kterych ocekavame pomoc!
Martin:
Uz jednou mne napadlo, ze BAP a zavislost (na drogach, alkoholu

Ale ja nepotrebovala psychologa kvuli svoji nemoci!! Ja tam sla jen pro radu, jak se vyporadat se situaci, kdy se mi totalne rozpadla rodina, u manzela se objevila psych. nemoc a ja mela pocit viny!! S tim mi pomohl, protoze jednoznacne doporucil rozvod! Takze, pokud bych mela pocit, ze se se mnou neco nestandartniho deje (co se tyka psychiky), tak ROZHODNE jdu k psychiatrovi! To, ze mi psycholog po mnohalete praxi rekl, ze se s BAP setkal pouze jednou prece o necem vypovida!!! P.

P., nemáš důvěru k psychologům kvůli jedné špatné zkušenosti? Trochu unáhlený závěr, ne? To že psycholog není lékař je taky objev! Psycholog samozřejmě není doktor, ale měl by poznat, kdy je lékař potřeba, a svého klienta k němu poslat. Psycholog nepředepisuje léky a ty mohou nejen prospívat, ale i páchat značné škody, jak tu z vás většina ví. Pokud nemá psycholog zkušenost s nějakým problémem, měl by klienta také poslat jinam - ke kolegovi.
Najít dobrého doktora na cokoli není vždy lehké, na duši je to ještě těžší. Psychologové a psychiatři jsou taky jen lidé, jsou mezi nimi dobří a špatní jako u všech oborů lidské činnosti. Je třeba hledat dobrého, který "sedí", a hlavně na nás nenapáchá víc škod.

Soňo, doporučuju ti vybírat opatrně psychiatra. Osobně bych nejdřív zkusila jiného psychologa.:-)

P.: Samootěhotnění (tedy početí Duchem Svatým) je věcí víry, ale pohled na vlastní údajnou nemoc je záležitost rozumu.
Psycholog a psychiatr jsou limitováni tím, co jím člověk řekne. Na jedné straně tak může člověk mlžit, ale na druhé může i vykreslit zcela nepatřičný obraz. Myslím si, že šikovný jedinec by mohl načíst příznaky dané choroby a nasimulovat je. Neřeším teď motivaci, ale průchodné to je.

Ja si nemuzu pomoci, ale nemam k psychologum plnou duveru, ze rozeznaji nemoc! Byla jsem u psychologa (uz jsem o tom tady drive psala), byl urcite erudovany (vek cca 55 let), ale kdyz jsem se ptala, jestli s BAP ma nejake zkusenosti, tak mi odpovedel, ze ma jednu pacientku! Pouze jednu! Tak nevim, vetsina psychologu ma opravdu vystudovanou filosofii a nikoliv i lekarstvi.
Vzhledem k tomu, ze taky mam svoje obdobi-cca 10 dni v mesici, kdy jsem protivna sama sobe, vztekla, podrazdena, litostiva a opravdu me tohle obdobi stve a ovlivnuje, tak velice chapu, ze s depresi clovek neco proste delat musi!!!
Je dobre, ze jsi se rozhodla pro psychiatra, i kdyz i on budu asi nejdriv chtit videt tvoje stavy v realu nebo mu musis poctive a pravdive odvypravet svoje pocity a nemlzit, abys mu ulehcila urcit pripadnou diagnosu.
Taky premyslim nad tvym tatou, preci jenom alkoholismus a BAP jsou casto spojene nadoby. Zkus se zamyslet nad tim, jestli taky nemel deprese nebo euforie. Rikam to na zaklade toho, ze u meho manzela je BAP jednoznacne dedicna. Jeho mama rozhodne alkoholikem nebyla, ale manzel od toho byl zrejme krucek a myslim, ze to jeste prijde, pokud mu nedojde odkud vitr vane a nezacne se lecit!
Preji hezky den, P.

Přečetla jsem si celou diskusi. Asi rok chodím k psychologovi. Nemá to ale výrazné výsledky. Když mě přepadla jarní deprese, domluvili jsme se, že mě doporučí k psychiatrovi. Jen nevím, jak dlouho budu přesvědčovat psychiatra, když mi rok trvalo přesvědčit psychologa :-) Trochu to nadlehčuju, ale na první pohled to na mě opravdu není poznat, dokonce ani na roční pohled :-). Ale zápasím s tím od svých sedmnácti a po třinácti letech poctivého zápasu uznávám, že si skutečně sama nepomohu. Prostě sama na to nemám. Ach, jak těžké bylo si to přiznat.
Martine, moc ti držím palce. Vážím si tě. Výborné je, že si i během nemoci jsi vědom toho, co se s tebou děje. Také své pocity v náladách považuji za autentické. Tato nemoc je velmi krutá.
Právě uvědomování si svého stavu je dle mého názoru nejlepší cestou k sebeovládnutí. Protože k pravidelnému užívání léků je třeba sebekázeň.
Já si kupříkladu uvědomuji, že mé stavy smutku i euforie jsou bezpříčinné. Trochu se sama sobě směju, a uklízím si větou:"jo holka, je to jen chemie, neber se tak vážně", ovšem po tomto okamžiku osvícení následuje tvrdý boj. Žel někdy jej nelze ani racionalizovat, ani zaspat.
Má výhoda spočívá v tom, že nesnáším alkohol. Můj otec byl alkoholik, takže pití nemůžu ani vidět. Ale kolikrát už mě napadlo, jak ráda bych si ulevila. Naštěstí vědomí toho, jaká je to kravina, mě vždycky nakonec odradila.
Slyšíte, jak si fandím? (Smích)
Marti, držím palce a piš sem dál.

Holky - s vámi soucítím, máte to těžké. Obdivuji, kolik v sobě máte vnitřní síly, pochopení, laskavosti a dobroty.
Upřímně řečeno, mě moje nemoc vztahy kazí a vím, že i přes nejlepší vůli bych dobrovolně se sebou do vztahu nešla.

P.S.: jsem momentálně ve stavu zlehka ustupující deprese.

"překonat větší vůlí"... Sorry, ale tomu verim stejne jako samootehotneni panny Marie. P.

P.: Ano, klesá stabilizátor - v mém případě valproát sodný.
Deníčku moc nedůvěřuji, určitě jsem to přeháněl a případné pesimistické stavy jsem mohl určitě překonat větší vůlí.
Za týden naťuknu AD - zatím na polovinu.

Ty preci i z denicku musis vedet, v jakem rocnim obdobi cyklujes, ne? Zkus to porovnat s obdobim se stejnymi pocity... Hladina jakych leku klesa? Predpokladam, ze lithia, to se v krvi hlida... P.

Pro P.: K psycholožce jdu v pátek. Jsem zvědav, co na mé nové "zmoudření" řekne :-). Zatím jsem zcela OK. Hladina léků zvolna klesá, tu a tam si dám pivko - ale v pohodě.
Stále jsem přesvědčen, že mně nic není a nikdy nic vlastně nebylo. Pokud je to všechno jen klam nemoci, tak nutno uznat, že je velmi dokonalý...

Teď je dle mého názoru lehce hypomanický. Hodně bývá po nocích pryč (s milenkou), i když ne každý den. Hodně pije, utrácí, nemá odhad v situacích, nálady se mu střídají, ale moc s ním nejsem, takže to nemohu posoudit...teď jsme se trochu viděli o víkendu a to mi připadal relativně v pohodě, bavili jsme se o rozvodu.
Děti viděl tento týden víckrát, kupodivu byl dva večery doma (asi neměla čas...). Řekla bych, že se snažil, bavil se s nimi, něco jim přinesl, byli jsme dokonce jeden den na vycházce, všichni! To proto ty moje řeči o optimismu.
Těch předchozích pár týdnů to bylo horší, to nebyl doma skoro vůbec. Utratil celou výplatu za cizí lidi..., nedalo se s ním rozumně mluvit, byl podrážděný, buď se na všechny utrhoval, nebo byl nad věcí - efekt "růžové brýle". Myslím ale, že rodina je pro něho důležitá, žádnou jinou nechce a ani se o ni nesnaží.
Ty peníze jsou pro něho asi ukazatel toho, že něco není v pořádku, když moc utrácí, to na něho platí.
Přemýšlela jsem, jestli už se to nemůže obracet do deprese.

Byls u te psycholozky? Co rikala?? Kdy jdes k psychiatrovi?? P.

Taky jsem moc touzila rodinu udrzet, ale manzel napr. dceru dorazil jednou jedinou vetou. Kdyz ji rekl,ze my mu kazime stesti. A dcera mela vyreseno... chjo
Muzu se na neco zeptat? V jake je prave ted fazi? Jak casto deti navstevoval? Pripadne jak dlouho je nevidel? Prinesl jim nejake drobnosti?
Muj manzel napr. o detech moc hezky mluvi (ve zdrobnelinach jmen), ale nevzdychl po nich... Nemusel je vubec videt, asi se mu nestyskalo, nevim. Jako mama to asi nikdy nechopim... Takhle ja zit nechci! Aby deti poslouchaly, kde vsude byl tatinek na vylete a oni sedely s mamou na zadku doma. Proto jsem je vzala do Vidne, byt me to zrejme zruinuje (viz. auto z pujcovny). P.

Míšo, kdy tě poprvé napadlo, že s tvým mužem není něco v pořádku, že je asi nemocný? Bylo to až v období fyzického napadání? Nebo už dřív?

To máš určitě pravdu, že se nemoc s věkem zhoršuje. Proto je taky tak strašně důležité brát ty léky i v období, kdy člověk je relativně bez potíží. Aby se minimalizovaly ty akutní stavy. Někdo už tu psal, že se pak ty protipóly začnou rychleji střídat. Já vím, všechno tohle vím, jen se mi nechce prostě všecho zahodit, pokud by byla aspoň nějaká šance, jak to skoulet, aby jsme s tím oba mohli jakžtakž spokojeně žít....
Asi mi stejně nezbyde nic jiného než odejít, to je dost možné, těžko můžu někomu vnucovat svoje názory a snažit se ho zachraňovat, když o to ani nestojí.
Jen jsem tím chtěla říct, že by mi to i po tom všem stálo za to do toho jít znovu. Navíc mi není jedno, jak to dopadne s otcem mých dětí. Řekli jsme si, že i tak bychom zůstali kamarádi. V podstatě se teď už nehádáme. Je to spíš o citech, což mě na druhou stranu trochu mate, protože to znamená, že ta nemoc se ještě pořád drží v určitých snesitelných mezích.

Hmmm, ja si proste myslim, ze s pribyvajicim vekem to bude horsi a horsi. Videla jsem to na svoji tchyni (nebrala leky), po padesatce to s ni nebylo k vydrzeni... Nikdo v rodine s ni nevychazel. Je pravda, ze muj manzel ma jeste nekolik let casu, ale... P.

Přiznám se, že neustále kolísám mezi optimismem a pesimismem v našem manželství. Jsem ovlivněná naším včerejším rozhovorem o tom, co bude dál. Ani jden z nás nechce náš vztah doopravdy ukončit.
Život s touto nemocí je jako na houpačce, chvíli nahoře, chvíli dole, občas jsou to dost vyhrocené situace, jako třeba tahle. Pro rodinu je samozřejmě dobré, aby ty výkyvy nebyly moc velké, aby se to dalo ještě nějak snést.
Už při té první mánii jsem si myslela, že se k sobě potom nedokážeme vrátit, ale zjistila jsem, že i po tom všem jsem schopná mu jeho chování odpustit - s vědomím, že je nemocný. Najednou jsem objevila, že ho pořád ještě mám ráda, bylo to tak celou dobu, jenže jsem na něj byla naštvaná, že se tak chová, i když za to vlastně nemohl.
Kdyby na mě křičel, že mě nenávidí a nechce mě ani vidět, tak bych byla už dávno pryč, nebo kdyby mě mlátil...ale to on nedělá.
Taky si pamatuju spoustu případů z léčebny, ty lidi tam byli celkem často, ale měli rodiny, které je tam navštěvovaly, samozřejmě jak kdo...
Taky znám pár lidí v našem okolí s touto nemocí, 2 mladé rodiny s dětma dokonce, těžko říct, jak se jim žije, ale žijou...