maniodepresivita

Zdravím vás všechny. Chtěla bych vás poprosit o pomoc. Pracuji již delší dobu na bakalářské práci na téma život s bipolární afektivní poruchou-maniodepresí. Potřebovala bych několik ochotných lidí, kteří by by byli ochotni vyplnit mi např. malý dotazníček s odpověďmi ano - ne. Pokud by jste byli tak hodní a pomohli mi takto...napište mi prosím na [email protected]. Poslala bych vám dotazíček. Nemusíte se bát , vše je anonymní a čistě profesionální. Děkuji moc za ochotu.Lenka

Vážená paní Mílo, máte úžasný charakter, když s takto nemocným člověkem žijete 18 let a jste mu oporou. Velmi Vás oceňuji, protože toto vydrží opravdu málokdo. Já sice trpím unipolární depresivní poruchou (tedy bez mánie), zažil jsem opravdu těžké deprese, takže si to celkem dovedu představit. Lidé za to ale nemohou, mnohdy s tím statečně bojují a pak narazí na nepochopení a odsouzení druhými lidmi. Bohužel...

Ano, Míla mě tak zmátla, ze jsem ani nevěděl, co napsat. Jinak je to povzbuzující příspěvek - dá se to s NÁMI nakonec nějak vydržet :-).
U mě během svátků depresivní ladění, mírně jsem zvýšil hladinu AD. Teď už se cítím lépe, doufám, že nepřestřelím nahoru.

Jenom bych rada upozornila, ze Mila reaguje na Elu (Lenku) z roku 2003, ne na Lenku z roku 2009. Trochu me to zmatlo...
Ja jsem nedavno zalistovala dozadu diskuzi... a jakpak se dnes dari veverce a Pepi? Ctete jeste tuto diskuzi?

Lenko, je vidět, že jsi se...Vážená paní nebo slečno, ráda bych se vyjádřila k tomu, co píšete. Tak především, maniodepresivita není nutně dědičná, ale jsou k ní dědičné dispozice. Neboli dítě tuto nemoc nemusí zdědit a naopak jí může onemocnět člověk, který nikoho takto postiženého v příbuzenstvu nemá.
Mohu potvrdit, že život s takto postiženým člověkem není jednoduchý, ale možný je. Můj muž tuto nemoc má a jsme svoji 18 let. Je pravda, že když onemocní, je to tak těžké, že si to nikdo, kdo něco takového neprožil, neumí představit. Kdybych věděla, co mě čeká, asi bych neměla odvahu do takového vztahu jít. Vždy jsme to však ustáli a poté, co se manžel uzdravi, žijeme zcela normálním způsobem života.Velmi však záleží, v jakých vztazích se svým okolím člověk žije, neboť pomoc a podpora přátel a příbuzných je velmi důležitá.
Přesto bych každému, kdo zvažuje vztah s duševně nemocným člověkem radila, aby velmi, velmi vážil. Mnoho lídí takto nemocného partnera opustilo a věřte, že pro vlastní zkušenosti jsem poslední, kdo by je za to odsoudil.
Jen pro úplnost dodám, že navzdory své chorobě je můj muž člověkem mnohými velmi vážený, ve svém pracovním oboru je na špičkové úrovni, má přátele, nadstandartní vztahy s příbuzenstvem, nikdy nebyl nazaměstnaný, má krásné a chytré děti. Je mnoho lidí, kteří jsou zcela zdraví, a přesto mají podělaný život, často vlastní vinou. Tedy ani takto vážně nemocný člověk nemusí být ztracená existence a není třeba nad všemi lámat hůl.

Do nového roku 2010 vykročte pravou nohou a všem přeji pytel vrchovatý štěstím,zdravím,pohodou a spokojeností-pytel tak veliký,jak jen každý unesete.

Jak to tak popisuješ, tak třeba já mám dost odlišné příznaky. Moje nálady se mění pomalu, rozhodně ne v řádu hodin. Nejsem tak emocionální, rozhodně nepláču atd. Každý má u BAP rozdílný průběh, každý má svoje individuální zkušenosti. Moje by Ti byly patrně k ničemu...

Mám: co se "nám" honí v hlavě? Tak to by bylo na dlouhé vyprávění a těžko můžeš čekat, že to tady někdo začne psát. Sama ale říkáš, že to trvá již 20 let. Myslím si, že za tu dobu ses již mnohému naučila... Na BAP Ti mohu dát nějaké odkazy na internetu, ale to jsou spíše teoretické články.

Kdo z těch, co roky užívají preparáty na deprese a bojují a bojují, by se chtěl zajímat o alternativní léčbu depresí založenou na zcela jiném než psychiatrickém přístupu, napište mi na [email protected]. Přeju všem hodně sil.

Sara: Se mnou se dá celkem dobře žít :-). Ty jsi to ale psala asi někomu jinému.

Ahoj. Nechci Te nejak desit nebo radit. Mam manzela schizofrenika a mam s nim 2 male deti. Zivot neni zivotem, ale prezivanim ve vecnem stresu.Nikdy nemas jistotu, stabilitu, stale jen zduvodnovani, proc neudelat razantni krok-rozchod.Taky jej mam rada,ale vsechny plany, ocekavani, normalni zivot nikdy s takovym clovekem neprozijes.

Natrix,určitě souhlasím s P.-kontakt psychiatra nutný.Nevím, odkud jsi,ale je spousta možností jezdit k lékaři jinam.Rozhodně ale psychiatrická péče sama o sobě nestačí(ten tě pouze zmedikuje,většina psychiatrů se terapií dále nezabývá),doporučuju vyhledat zkušeného klinického psychologa(terapeuta).Je dnes výběr technik,kterými lze psch. bloky z dětství odstranit-je to ale záležitost dlouhodobá a chce trpělivost a víru především z tvojí strany.To,že si své stavy uvědomuješ není nic výjimečného,podstatné je,že v danou chvíli nezvládneš s léky jednou provždy skoncovat a stále si otvíráš vrátka k ukončení...vím,o čem píšu,ráda pomůžu(samozřejmě v rámci svých možností)-můj muž letos 9.12.z vlastní vůle život ukončil.Vypadá,že máš reálnou šanci některé své problémy vyřešit terapeuticky.Držím palečky a dej o sobě vědět...

Natrix, jak to myslis diskretne? Pokud myslis diskretnost psychiatra, tak ta je zarucena lekarskym tajemstvim, jako u kazdeho jineho lekare.
Pokud jses z mensiho mestecka, tak zkus psychiatra v jinem mestecku, pripadne ambulanci u psych. kliniky, normalne pacienty berou...
Problem je spise to, ze psychiatri jsou jaksi uzkoprofilove "zbozi" a nekdy je delsi cekaci doba.
Je moc dobre, ze chces svoji situaci resit a na dalsi problemy necekat odevzdane s hlavou sklopenou! Drzim palce! Kontakty na lekare urcite najdes na netu.

Dobrý den,
již delší dobu procházím zvláštními stavy. Zhruba 4 roky se potýkám s bulimií, neléčenou. V poslední době se začaly přidávát stavy, kdy si vyloupám věškeré léky co najdu v pokoji s tím, že to skončím, že nic nemá smysl. A poté nastane znovu zkrat a já přemýšlím proč bych to dělala, většinou se "vypíšu" v poezii a je na ějaký čas dobře. V dětství jsem trpěla velmi nízkým seběvědomím a šikanou, dokonce jsem si řezala po rukou. Nejhorší na tom je, že si to vše uvědomuju... svoji bulimií, svou duševní labilitu a ejvíc strach, ´že jednou ten zkrat nepřijde a já ty léky spolykám. Chtěla jsem navštívit odborníka, ale paradoxně se bojím toho že mi řekne že jsem blázen (což si ale už říkám) a také bych tímto svým odhaleím způsobila problémy spoustě lidem. Ale sama to prostě nedokážu vyřešit. Proto bych vás chtěla poprostit o radu, zda se dá zjednat konzultace u odborníka nějak diskrétně... děkuji za pomoc Natrix

Pro P., 27.12. bychom už měli být zpět v CB,moc ráda bych se viděla,proto:724819279 a můžeme se domluvit.Mimochodem i já jsem ta nejmenší-to snad píše sám pan Osud...
Martine,obdivuji tvůj zpětný náhled na svoje výkyvy a sebepřijetí se coby pacienta BAP-jsi po této stránce,myslím,zcela mimořádně výjimečný a to ti dává velikou šanci vše zvládat.Fakt gratuluju.
Pohodové Vánoce!

No, už to polevuje. To byla zase chuťovka. Nejdříve jsem prožíval šílený neklid, takže jsem se vrhal po dětech, vykřikoval jsem jako pavián apod. Potom nastoupila depresivní fáze, leč stále dost agresivní. Po mimořádně dlouhé době jsem vytočil manželku a zavřel se přede všemi ve škole :-(. Úplně mě demoralizuje pomyšlení, že jsem tady NEDÁVNO vyjádřil pocit, že mně vlastně nic není a že tento výkyv přišel bez jakýchkoliv známých důvodů. Absolutně jsem ho nezvládl, dělal si se mnou, co chtěl. Ach jo ... :-( Ještě že to byla moje typická několikadenní "bleskovka".

I vám přeji pěkné svátky.

Preji Vam vsem krasne Vanoce a vanocni svatky. S Lenkou se mozna uvidime ;) 27.12.
Budeme jako 3 kralove, ja jsem nejmensi :)))

Ufff, Lenko, presne takhle to u nas zrejme nekolik let fungovalo, aniz ja tusila, o co jde... Pristav...ale bez leku...
Dnes na to koukam absolutne jinak...

Ahoj lidičky,omluva za odmlku-dostavil se úřední šiml...???...Na vysvětlenou,Terča je palice a je svá,takže se do problému vtahovat nenechá.Ona jen nemá nervy na moje datlování,proto se ujala dělat písařku a mně nedošlo,že už i to ji do věci zatahuje(díky za upozornění).Kate,takovéto odchody jsem s Ludvou zažila dvakrát(nepočítám-li ty jednorázové).Ujasni si,zda máš svého muže skutečně ráda a do jaké míry.Zkus od sebe oddělit jeho jako osobnost a nemoc(BAP).Co je nemoc a co je on sám.Vím,není to lehké,zdá se to téměř nemožné,ale jde to.Připrav se na to,že chceš-li s ním být,budeš pro něj přístav, do něhož se on bude schovávat před bouří,ale jakmile se rozjasní,napne plachty a nic mu nezabrání vyplout na volné moře za dobrodružstvím.Léky pouze ohladí projevy BAP,zkrátí dobu trvání jeho cest a zmírní intenzitu jejich prožitku.Moje zkušenost je taková.Byli jsme s Ludvou jako voda a oheň-protiklad a jednota zároveň.Jedno jsme věděli jistě-jeden bez druhého nedokázal být.Teď to musím zvládnout já.Je těžké s někým tvořit jednotu a zároveň stát na vlastních nohách-opět protiklad,rozpor-BAP je ale jeden veliký rozpor.V této fázi ho nech tvořit a jen pozoruj,čekej na příležitost,kdy bude přístupnější.Pokud chceš něco sdělit,použij:Slyšela jsem...Říkali...snaž se nepoužívat svoji osobu-jsi pro něj v této chvíli nepřijatelná,neuvědomuje si,že ti ubližuje,že tě má rád...Tolik moje zkušenost-zdá se mi,že tvůj muž má hodně podobné projevy s mým Ludvou.Jinak pro vlastníky BAP:zkuste BAP přijmout jako nedílnou součást sebe sama.Sebepřijetí se jako pacient BAP je podle mě zároveň cesta k vašemu uzdravení.VŠEM KRÁSNÉ VÁNOCE!

Po dnech neklidu mírná depka...