Nemam uroven

Ahoj Z.K. Ja jsem na tom stejne jako Ty. Snazil jsem se taky ze sebe udelat aspon "normalniho bavice", ale proste takovy nejsem a rekl jsem si, ze se dokazu bavit, aniz bych ze sebe sypal hromady zbytecnych slov. Stejnak jsem zjistil, ze tech par opravdovych pratel co mam, me bere prave pro to jaky jsem. Nesnaz se ze sebe delat neco, co nejsi, delej co Te bavi a nepodlehej diktatu doby. Jestli chces, napis mi na PetrMlok"centrum.cz, rad Te poznam.

Já bych Tě chtěl -A-, poznat. Jsem podobný jako ty tak se to třeba navzájem vyruší. Myslím že nejseš případ jako Iva, stojíš o lidi, nebo ne? Kdyžtak písni na Dayen"email.cz

A kvuli komu se chces menit? Opravdu kvuli sobe? Vzdy pises TY a NEKDO...myslim ze se citis socialne nezapadla...Vis, tezko radit. Zda se mi ze jsi hodne inteligentni a zda se mi az hodne neuveritelne, ze clovek jako ty ma vubec problem. Ja treba mam supr vystupovani, umim mluvit, lidi se se mnou dokazi bavit a pritom je nevyhledavam a nestojim o ne. Kamaratky nemam zadne, v rodine mam jenom 2 lidi se kteryma udrzuju pratelske kontakty. Ostatni za to proste nestoji. To je muj postoj k lidem, ke svetu a proto mozna neresim jestli se nekomu chci priblizit nebo ne. Zamysli se treba nad tvymi kamaradkami. Jsou to opravdove kamardky? Ja jsem se kdysi taky radsi obklopovala mene napadnymi a nemoznymi holkami (sorry za vyraz) a to jen proto aby ma osoba lepe vynikla...
Kamaradky nic neresi. Ani hospody, vecirky ci seznamovani s novymi lidmi. Skus vyrazit do sveta. Cestovani dava nadhled nad lidmi a skusenosti, ktere ti neda ani kamarad ani tato poradna.

Zuzi- mas v mnohom pravdu,sorry, ale aj tych 2-3 ludi musis hladat aj cely zivot.

Ahojte, ja som tiez mala takyto problem a dost som sa s tym trapila, az som si napokon povedala:Naozaj chcem chodit medzi ludi a bavit sa s nimi? A skutocna odpoved bola NIE. Cely ten cas som sa premahala a isla som proti sebe samej, pretoze som si nahovarala, ze nemozem byt bez ludi a sama, ze je na tom nieco divne. potom som zavrhla vsetky aktivity veduce k posedavaniu v podnikoch s neznamymi ludmi, s ktorymi som si nemala co povedat a ziskala som cas na zmysluplne veci. A cuduj sa svete, hoci som na par tyzdnov ostala sama, potom sa zrazu vynorili ludia mojho typu, ktorym nezmyselne "tlachani" a hromadne akcie nic nevravia a s tymi som si porozumela a priatelime sa dodnes. Nase styky nie su caste, ale intenzivne a obohacujuce ano a mam si s nimi co povedat. nechodime sice v tlupach po akciach, skor robime stretnutia 2-3 ludi, ale je to super a mame si co povedat. Preto nie je dobre stracat cas s nespravnymi ludmi a hladat, kde robime chybu, ked si nesedime. Ti spravni ludia existuju a cakaju na inom mieste, ako si myslime.

Aneto dekuju za radu, nicmene kdyz se nad tim zamyslim tak mam v podstate jenom takovehle kamaradky-uspesne, oblibene, krasne a upovidane. Je pravda ze se mi snazi pomoct a casto me berou ven, jenze je to vzdycky totez-ja, ony a jejich tisic kamaradu, ktere ja jeste neznam a tudiz si s nimi nemam co rict.. I kdyz to muze vypadat banalne, opravdu mi nejde se s nimi poznat bliz-zda se mi dost nemozne v hospode, kde sedi 10 lidi u stolu, alkohol tece proudem a lidi vzpominaji napr. na posledni kalbu zacit hovor ve stylu: a jak ty se vlastne jmenujes...??? To proste nejde, meli by me za jeste vetsiho debila nez kdyz tam jen sedim a nic nerikam. Vysledek je, ze vzdycky cca po hodine odejdu a nikdy si toho nikdo ani nevsimne.. :( je to opravdu zacarovany kruh a jsem z toho na dne... ale dekuju ti za snahu a kdybys mela jeste jinou radu, sem s ni :-)

ZK - já bych možná pro tebe jednu radu měla. Vím, jak ti je, protože jsem na tom byla před pár lety úplně stejně jako ty a možná ještě hůř. Totální neohrabaný introvert, neuměla jsem se bavit, měla jsem pocit, že lidi nudím, nikdo mě nebere, jsem divná. Neměla jsem žádné zážitky, které bych mohla vyprávět, můj koníček byla literatura, jenomže o té nikdo nechtěl slyšet. V práci páté kolo u vozu, lidi mě nebrali, v soukromém životě jakbysmet. Byla jsem "ta divná". Vyřešila jsem to tenkrát tak, že jsem se v práci přilepila na novou kolegyni - pravý opak mě - veselá, strašně ukecaná, společenská. Ona pořád mluvila, takže já jsem jí byla dobrou posluchačkou a nemusela jsem se mučit tím, že se ztrapním, když budu něco povídat. Kolem nás dvou se pak rojili všichni z práce, samozřejmě kvůli ní, ne kvůli mě, ale do začátku mi to stačilo. Tímhle způsobem mě ostatní chtíc nechtíc museli začít brát a později už mě brali i rádi, když trochu pronikli do té mojí slupky. Stejným způsobem jsem řešila i soukromý život -opět kamarádka živel, s kterou jsme se stýkaly a ona měla spoustu přátel, kteří s námi chodili ven, podnikat různé věci a tak. Ve skupině jsem se cítila líp, všichni se bavili tak nějak zároveň, takže jsem neměla pocit, že úspěch večera závisí na tom, co řeknu a jak se budu chovat. Později jsem se cítila už uvolněně, některé její kamarádky se staly i mýma kamarádkama a dneska jsem na tom tak, že se mi zdvihlo sebevědomí a dokážu se seznámit s lidmi i bez pomoci ukecaných, společenských prostředníků. Mám zážitky, o kterých můžu povídat. Dost pomohlo i to, že mám neobvyklého koníčka - numerologii. Dělám lidem rozbory povah, baví mě to a hned jak se to někdo dozví, roznese se to rychlostí blesku a lidi mi pak můžou utrhat ruce - chtějí rozbor svůj, partnera apod. Tím i navážeme na nějaké soukromější téma v jejich životě a snadněji se spřátelíme. Tím nechci říct, že by ses měla vrhnout na numerologii, ale třeba začni dělat věc, která není obvyklá - běž skočit padákem, jeď do nějaké exotické země, maluj obrazy, které můžeš lidem ukázat. Prostě buď něčím neobvyklá, budeš tak víc lidi zajímat a budeš mít i zajímavé téma ke konverzaci. Držím ti palce!

Z.K.: Zdravím:) Tvůj příběh, neboli život je samá křeč!!! Uvolni se...
Oč jde??? Chceš být jiná, než jsi...v čem?
V komunikaci s lidmi, s laťkou sebevědomí??? To je právě to, co ti chybí, nevěříš si!!!!!!!
Pochybuješ o sobě, o všem co říkáš, děláš a ještě k tomu přemýšlíš za druhé, jak vnímají to, co říkáš, děláš...
Docela zmatek a hodně úkonů na pár vět či skutků, nemyslíš?
Můžu se zeptat, jak charakterizuješ sama sebe?
iva: příběh s Pavlínkou je typickým příběhem fifinek, jejimž životním krédem je líbit se za každou cenu, vždycky a všem! Takových jsou tucty, ale nedivím se Z.K., že jí nenadchnul, protože to přece není problém její ani Nesofistikované, oni nechtějí být za každou cenu oblíbené, jde jim o přirozenou normálnost, nikoli přetvářku....

Ivo ty ale nechapes ze ja se chci zmenit sama, ne kvuli ostatnim.. vzdyt to co ziju neni normalni zivot.. a nikdy nebyl.. nevim co se stalo a proc, ale proste sem divna a vim to. A ten tvuj pribeh o pavlince - ano takovi lidi existuji nicmene ja takove zname nemam.. koho maji radi toho fakt radi maji a ti lidi se nijak prehnane nesnazi.. proste jsou jen normalni, narozdil ode me.. maji normalni chovani, normalni mysleni, maji partnery.. pribeh o pavlince prece neni zadna rada

V cem je sakra problem????????????????? Prectete si pribeh o PAVLINCE. Copak clovek musi byt nazyvan divnym aby dostal od druhych porozumeni? Nesnazte se za kazdou cenu neco menit. Lehsi je najit si skutecne pratele kteri vas prijmou takovych jaci jste!!!!!!!!!!! A i kdyby to byl jen jeden clovek i to je VIC nez stovky tech pratel radoby SUPR HOLKY PAVLINKY jak o ni pisu tam nahore.

Ty jo, nesofistikovana, doted sem nevedela jak svuj problem pojmenovat ci popsat, ale.. mluvis mi uplne z duse.. bohuzel mam pocit ze mi neni pomoci. Nevim kolik je tobe, me 24 ale taky mi prijde, ze je to cim dal horsi.. Jsem neustale v krecim proste se neumim normalne, prirozene a to vubec k nikomu, nevim jestli treba kamaradku ci kamarada obejmout, vsechno je mi trapny, s nikym se nedokazu bavit.. Kdyz uvidim nejakyho znamyho jit stejnou cestou kousek prede mnou tak radsi zpomalim nebo nekam zalezu do obchodu (o cem bychom se bavili, to je prece trapny), v zivote sem nemela vztah, (kdyz se mi nekdo libi tak kolem nej dokazu jen chodit jak stihacka a afektovane se smat)kdyz uz se stane zazrak a nekdo napise me, at s nim nekam jdu, tak nejdu-na neco se vymluvim nebo delam ze mi zprava neprisla, protoze se proste bojim, ze budu placat nesmysly a bude to trapny.. kdyz potkam cloveka, kteryho znam od videni, tak nevim jestli mam zdravit nebo ne, trapny je mi oboji, neumim se ani normalne usmat, vzdycky je z toho takoveh pokrivenej ksicht.. a tak muzu pokracovat donekonecna... co ale s tim?? ma nekdo nejakou radu? Jsem uz opravdu zoufala ale moji rodice myslim jeste vic.. porad do me jen husti proc si nenajdu chlapa a proc proboha nemuzou mit normalni dceru.. co jim mam odpovedet? kde je chyba???

Tezko reagovat po precteni vsech ZMATECNICH projevu vaseho chovani. Zamyslela jsem se nachvilku a napisu vam pribeh PAVLINKA. Pavlinka mi byla predstavena takhle: kamaradska, hodna, mila, obetava, pracovita a vsichni ji mej radi. Po case se ukazalo, ze popis one PAVLINKY je zcela jinej. A to prave proto, ze ukazkova slecna se SNAZILA byt takova jaka neni. Pro pratelstvi delala opravdu vsechno, pro kluky se doslova obetovala, srsila porad humorem a usmevy...jenomze NIKDO JI NEMEL ZA TO RAD. Ta holka udelala opravdu mozne i nemozne aby byla oblibena, ale bohuzel, i jeji nejlepsi (byvala) kamaradka, ktera ji tak kvetnate popisovala tam nahore, i ta uznala ze PAVLINKA jednoduse je nesnesitelna...No a ja, ja nedelam nic pro oblibenost a ani se o to nesnazim a lidi mne snesou vic nez ji...akorat ze ja na to nevynalozim nic a PAVLINKA se de rozkrajet...Pouceni: Nesnazte se byt vic co nejste a budte vic to co jste.

Nesofistikovaná: Tvé chování je určitě lepší, než chování pseudosofistikovaných pokrytců... Pokud v tom ale vidíš problém a chceš to změnit, nejdřív bys měla změnit přístup sama k sobě... Maminka Tě asi nevybavila příliš velikým sebevědomím, to Ti může přinést takových problémů... Píšeš, že jsi hloupá slepice, na to jsi prosím přišla jak??? Kdyby si jí byla, vůbec bys to neřešila a nezakládala jsi tady takovéto téma. Naopak, jsi jistě INTELIGENTNÍ a SCHOPNÁ žena. Umíš si vůbec přiznat to, že nemusíš být dokonalá? Že i tvé slabosti může mít okolí na Tobě rádo??? Holka, nevím, je to jen návrh, ale zkus vyhledat psychologa a společně pak zapracovat ne na tom, abys byla lepší, ale na tom, abys byla jistější sama sebou. Pak budeš jistější i v komunikaci a v jednání s lidmi. Např to, jak píšeš, že vybuchneš ve stresu je známkou toho, jak jsi nejistá. Doufám, že Tě neurazilo to s tím psychologem, rozhodně si myslím, že JSI NORMÁLNÍ ŽENSKÁ, určitě skvělá ženská, která má ale v sobě nevyřešenou bolest. A myslím si, že víš jakou, naznačila jsi to tady. Nemysli si, že když někdo zažil něco podle Tebe horšího, je Tvá bolest menší. Není!!!
Držím palce a napiš, jak se vede... Pa Kaja

No a co má být, že se tak chováš..jsi jaká jsi a až se přijmeš a budeš si sama sebe vážit přes všechny Tvé nedostatky, samy ustoupí do pozadí..přijmi svou lidskou krásu a jedinečnost a napětí povolí. Pohlaď se a odpusť si to. A až Ti zase bude trapně, sedni si sama někde do koutka a pusť k sobě onen nepříjemný trapný pocit, který ze sebe máš a prožij si ho, nepotlačuj ho v sobě. Odehraje se malý zázrak a něco v Tobě se posune kupředu k většímu uchopení Tvého problému..uvidíš. Nic neanalyzuj jen si to prožij a pusť k sobě.
Hodně hezké léto přeji.

Nesofistikovaná, nedělej z toho vědu, ještě před rokem bych ti napsal, pojď, zkusíme to spolu, přesně takovou holku hledám, která nelpí na konvencích. V současné době jsem s přítelkyní, která je ti velmi podobná a kterou jsem dlouho hledal. Proto ti spíš radím, hledat někoho podobného jako jsem třeba já a ne hned uvažovat o změně osobnosti. Tím, že si svojí mírnou deviaci uvědomuješ, je vše jednodušší, v klídku hledej stejně ujetého kluka a neznervozňuj
sama sebe. Změny osobnosti stejně nepomohou na dlouho, po čase se člověk vrací k zažitému stereotypu. Hodně štěstí!

Chci se uz dlouho na tohle zeptat, ale je mi vzdy trapne, a taky nevim presne kde zacit a jak. Ale jsem si jista, ze nas je vic a snad se najde nekdo kdo mi muze nejak poradit, jestli vubec nejaka rada existuje. :-(
Pripada mi totiz, ze se vubec neumim chovat, a cim jsem starsi, tim se to snad zhorsuje. Mam problemy s mnoha vecmi, zejmena s komunikaci. Napriklad neumim normalne klidne rozmlouvat s ostatnimi, vzdycky mluvim rychle a prekotne, placam paty pres devaty, nekdy jsem nervozni, neumim napriklad vypravet (nejaky pribeh nebo treba vtip) od zacatku do konce co se stalo. Neumim klidne stat, bez rozhazovani rukama, bez tisice pitomych grimas, bez blbnuti, pbez prekoktavani, bez skakani do reci apod. Ale to neni to nejhorsi. Neumim se napriklad vubec ovladat! Kdyz jsem jen trochu ve stresu, napriklad jsem trochu unavena a neco mi nejde, hned vybuchnu, nadavam na vsechno a na vsechny, jsem vulgarni (ja se na to vys...), jsem proste hnusna. Pak me to vsechno mrzi a je mi bidne. Nejhorsi je na tom to, ze kricim kolem sebe nesmysly, ktere ani nevim kde se berou, nejsou ani mysleny vazne, ale protoze kricim, tak je kazdy slysi, napriklad sousedi, znami, o rodine se ani nebudu zminovat, ti uz nade mnou jen mavnou rukou. Pritom nejsem spatna zenska, to vim, hodne varim, pecu, doma mam naklizeno, umim vydelat, umim se obleknout, jsem stihla, proste prvni dojem je dost dobry, jen kdybych tak mohla zmenit to svoje nepricetne chovani. Dale kde se projevuje to ze se neumim chovat, je chovani ve spolecnosti. Dnes uz bych nejradeji nikam nechodila, neumim napriklad sezvat lidi, zavolat jim a rict aby prisli v ten a ten den k nam, nevim jak servirovat jidlo, jak privitat navstevu, nevim jestli si maji sundat boty, nevim jak proste komunikovat - dustojne! Obcas si tedy dam sklenku vina a pak to prezenu a placam zase pate pres devate a nervozne se smeju. Nejlepe vychlazim s mladymi lidmi, ale jak prijde na dustojne starsi lidi, tak jsem mimo. Je mi nekdy tak nanic, ze bych se nejradeji odstehovala nekam na samotu.
mockrat jsem nad timhle mym problemem premyslela, jedine na co jsem prisla je, ze me vychovavala prevazne babicka a ta byvala hodne temperamentni a vulgarni, strasne na me stale jecela ruzne sprostarny, a tak mi to snad zustalo. Mama se o me moc nezajimala, neustale se jen honila za ruznymi "tatinky" a se mnou temer nekomunikovala, proto jsem se asi nikdy nenaucila byt "normalni zenskou". Ne ze bych babicce byla nevdecna, ona byla hodna, ale sama pry vyrostla v sirotcinci a mela velmi tezke detstvi, tak proto byla trochu zlomena. Ale mozna i kdyz vim PROC se chovam tak jak se chovam, stejne stale nevim JAK se zmenit, aspon trosku. Co delat? Pocitat do desiti, nez vyhrknu blbost? Jit do nejakeho kursu pro nesofistikovane hloupe slepice? Kousnout se pokazde do jazyka?
Ale vazne, da se neco s timhle vsim delat?