smrt maminky

Dobrý den. Je mi 12 a před...Milá Klárko, je to pro Tebe asi nejsmutnější období v životě. Už to tady psala spousta lidí, zní to jako fráze, ale není to fráze - vše otupí (pozor - nevyléčí!) čas. Mně umřel milovaný táta, před roky, a bylo to pro mě strašně strašně těžký. Klárko, drž se, ale na druhou stranu - dej průchod svým emocím - plač, když to budeš potřebovat, neskrývej emoce. Moc Ti držím pěsti, ať to překonáš!

Dobrý den. Je mi 12 a před dvěma týdny mi zemřela maminka.Nevím co s tím mám dělat. Do ničeho se mi nechce, pořád brečím a ptám se "proč?" ... jsem úplě na dně a nevím jestli se ještě někdy vyhrabu. Prosím poraďte jak zase zapálit jiskřičku do mého života...

Bohužel nebylo.Raději jí šel z cesty.

Takové rodiče se ani...čas,kdy dojde ke smíření,myslím s tou situací,že se s tím vyrovnáš.Jde spíš o to,abys jednou nejednal stejně jako tvoje máma.Většinou,když je někdo týraný,pak se ke svým dětem chová stejně,až tak ho to může poznamenat.Naopak někdo jiný,koho to povede k pokoře a bude okolo sebe lidi milovat-takových je ale mín,spíš to špatné se na člověku podepíše.Co táta? Ani tam nebylo zastání? O něm nepadla ani zmínka.

Takové rodiče se ani nedají pochopit! Která koliv cizí žena byla ke mně milejší jak vlastní Máma!!

přesto všechno to byla prostě máma.Ani já bych to nemohla napsat.Takové rodiče nikdy nepochopím,ani chápat nechci.

přesto všechno to byla prostě máma.Ani já bych to nemohla napsat.Takové rodiče nikdy nepochopím,ani chápat nechci.

ale ty sám jsi to také...A ty víš, že se mi to nestalo? Já totiž přesně vím o čem pisatel píše, a smířlivý v mém pojetí znamená, že nejsem schopen napsat: "ta svině už zdechla!".
Tohle je pro mě již přes čáru a tohoto nejsem schopen.

Myslím, že pokud jak...ale ty sám jsi to také nezažil,tak nepiš,že jsi smířlivý,nevíš,jak bys reagoval,pokud by se to stalo tobě.Já se do toho snažím vžít a určitě bych to své mámě také řekla,muselo by to jít ven,ale myslím,že až takovou nenávist bych v sobě neměla.Nikdy bych neodpustila,ale smrt bych jí nepřála,pouze bych se s ní v dospělosti nestýkala.Moc by mě zajímalo,co ta mamka na to,jak reagovala,ale plná citu určitě nebyla,jinak by nikdy nedokázala týrat své dítě.

to muselo z tebe ven,to...Myslím, že pokud jak píšeš, bys to neudělala před svědky, tak potom nemůžeš psát, že to chápeš. Protože častokrát tyto osoby mají dvě tváře a proto má člověk potřebu jiným lidem ukázat i tu skutečnou tvář.

To je právě problém, že tohle lidé, co nazažili, nemohou pochopit.

Já takový tvrdý postoj jako pisatel nemám, jsem spíše smířlivý, ale vím o čem píše.

Zaplať Pánbůh, že ta...to muselo z tebe ven,to chápu,ale nikdy bych to neudělala jak píšeš před svědky.Jen by mě zajímalo,co ti mamka řekla,jak na to reagovala?

Zaplať Pánbůh, že ta svině už zdechla! Nikdy jsem jí nemohl zapomenout, že měla ráda akorát prvorozeného bráchu a já byl vždy jen parchant kterej jí zkazil kariéru. Mockrát se mazlila s bratrem a já jako malej jsem se chtěl taky přitulit a okamžitě jsem byl vždy odstrčen tak razantně, že jsem se i několikrát zranil. Dokázala mě i tak odstrčit, až jsem si rozsekl hlavu o šicí stroj. Jediné co mě na to řekla běž se umejt ty parchante. V 5 letech jsem ještě ani nedosáhnul na kohoutek. Je zajímavé, že všechny tyto příhody mně zůstaly v paměti a nikdy je nezapomenu! Ale jsem šťastný, že se mě to vše povedlo jí rok před smrtí před svědky jí vše připomenout! Konečně se mě potom ulevilo akorát mě zůstalo, že pokud někdo přede mnou řekne maminka nebo maminko, mám pocit, že na mě sahla smrt a doslova se oklepu.

DOBRÝ DEN,PŘED DVĚMA DNY...Ja vim jak se citis me pred 5 mesici umrela sestra a pred deviti dny maminka mela na novy rok mrtvici a kdyz mela jit domu tak v noci zemrela .Taky me mrzy ze sem ji nestacila ric jak moc ji mam rada byla to moje kamaradka stale nani myslim kazdy den sem na hrdytove a sedim tam a brecim ale mam tri male deti tak musim tu byt prone .

Casto,kdyz jsem svedkem zoufalstvi mladych,pokladam si otazku,na kolik jsou za nej zodpovedni jejich rodice...

No...to nevim...takovyhle...Ale chce, moje v 71, obvyklé nadávky - zmetku, cumplochu, nemehlo a další, dodnes to mám v sobě a to mi letos bude 60! Mohla jsem mít jinak docela šťastný život. A to jsem ji zvala na Vánoce,když zůstala sama, volala jsem jí, aby se jí něco nestalo, když její poslední přítel skočil pod vlak, to asi semlelo víc mě, než ji.

No...to nevim...takovyhle zensky nechce ani Nebe,ani Peklo.
Proto taky tady "strasej" i 90 let a vic... :/

To mě taky! Akorát jsem si...Předpokládám, že nejsi křesťan, protože jinak by ti hrozilo reálné riziko, že se s ní potkáš na pravdě boží. :-)

To mě taky! Akorát jsem si oddechl. Takovou studenou mrchu jsem jinou v životě nepotkal. Kterákoliv cizá žena pro mě udělala více než moje máma.Víte co to je pro dítě, když se máma mazlí se starším bráchou a já jako malej jsem se jenom přiblížil a chtěl jsem se také přitulit a byl jsem zle odstrčen až jsem kolikrát upadl a zranil se? Nadávky jako táhni ty parchante a podobně byly úplně normální. Já zato nemohl, že můj příchod přerušil její kariéru. Jediné co mě po ní zůstalo, že když zaslechnu někoho říci maminko, tak mě akorát přeběhne mráz po zádech! Takovou svini nikomu nepřeji! Mrzí mě to, že to tak musím napsat. Jediné co mě těší, že už jí nikdy nemohu ani potkat!!

je pro mě obtížné se...Až po to "náležité" ocenění od společnosti, bych se v té první části příspěvku tzv. viděl. Taky jsem zjistil, že pokud má někdo třeba 75 let, tak jeho smrt vnímám zcela bez nějakých citů. Taktéž vůbec nepotřebuji nějaká setkání se spolužáky z dětství, střední školy. Proč? Abych poslouchal, kdo se jezdí potápet do Francie, protože v Chorvatsku to už není ono? Abych poslouchal, jak si děti vzorně vedou v nadnárodních firmách různě po světě? Ztráta času.

je pro mě obtížné se ztotožnit nebo se do nich vcítit. Nejsem s to chovat vřelé city k rodičům, jiným příbuzným, spolukopulantstvu, kamarádům z dob mládí, známým, kolegům, sousedům, vlastně vůbec nikomu. Lidé se mi jeví příliš podobní, příliš vzájemně zaměnitelní, nahraditelní, a navíc mají všichni spoustu protivných, odpudivých vlastností. Nikdo mě navíc není s to náležitě ocenit, a společnost mi odpírá pohodlný a blahobytný život, který si pro sebe přeji. Za těchto okolností si vůbec nedovedu představit, že by mě smrt kohokoli konkrétního dokázala jakkoli psychicky rozházet. Pokud nad něčí smrtí projevím smutek, sotva jeho projevy překročí pouhou formální, zdvořilostní rovinu.