Strach z dětí z minulého manželství

To Tuzana Mírová:Nedá mi to, abych nenapsala pár slov.Když si žena bere rozvedeného chlapa, něla by vědět,že si s ním bere i jeho děti (pokud ten chlap za něco stojí jako otec, a tím i člověk). Vaše silně negativní stesky na jeho děti (nejsou ještě tak velké) ve mně vzbuzují dojem, že jste osoba nesmírně EGOISTICKÁ,netolerantní a hamižná. Zdá se, že jste velmi nevyzrálá a ještě toho v životě nemáte moc za sebou (těch bolesdtí i radostí)Nerada volím tak ostrá slova, ale ve Vašem případě mne napadá trefný příměr - malý dvůr a velký bič. Pak byste byla asi podstatně tolerantnější a méně egoistická ke svému okolí i partnerovi (protože nenávidítě jeho děti).

Taky jsem si našla muže s dětmi - dva větší kluci. Když mi to ostatní rozmlouvali, nevěřila jsem ji. Ale je to opravdu hrozné. Já navíc nejsem v tak dobré situaci jako Zuzana, která má opravdu skvělýho chlapa. Ten můj dává dětem jednoznačně přednost, kupuje jim drahé dárky, tráví s nima spoustu času, protože ho to s nima prostě baví - mají společné oblíbené druhy sportu atd. Děti o mě nestojí, takže tatíček jim v tom samozřejmě vyhoví a já zůstávám sama. Ve vztahu teď máme obrovsku krizi, asi to skončí - a jestli budu hledat někdy někoho nového (až se vzpamatuju, protože to moc bolí) tak nevím.... Bohužel ve věku, který mají moji potenciální partneři, už každý nějaké to dítě má. PS: Zuzano, máš moc hodného a slušného muže, važ si toho, on dělá co může, nic mu nevyčítej a snaž se s tím smířit. Najdi si nějakého koníčka ať na partnerovi tak nevisíš, buď víc sama sebou, zvyšuj si sebevědomí. Budeš ho pak přitahovat ještě víc.

Můj muž má z minulého manželství také 2 děti a každý 2. víkend jsou u nás, jezdí s námi na dovolenou, vánoce, silvestr atd. Můj problém spočívá v jiné věci, než Zuzčin. Ona je asi hodně mladá(nečetla jsem všechno, jen pár mailů)a svého "muže" chce vlastnit. (omlouvám se jestli jsem to netrefila). Mám silné nesympatie k bývalé ženě svého muže. Připadá mi, že ho neustále snaží organizovat, povoluje, zakazuje, přes děti. Můj muž má své děti moc rád a chce s nimi být dost často. Chce se konfliktům vyhnout(asi) a často ustupuje. To zase zlobí mě. Takže to jen hrubý nástin toho, co tyto situace mohou způsobovat. Má někdo podobný problém, moc se do toho pokládám?

Milá Zuzano a ostatní, píši úplně z jiného pohledu, já jsem dítě (teda dnes už dospělá žena s vlastní rodinou), které otec, který si pořídil novou rodinu naprosto škrtl ze života. Mám fajn mámu a i manželka táty je fajn a do teď ji mám ráda a docela se kamarádíme. Naši se rozvedli, když mi bylo 5let a táta se hned znovu oženil (proto se také rozváděli) a já ač jsem ho měla ráda, jsem ho nezajímala, nechtěl si kazit vztah s novou ženou taháním nějakého dítěte po dovolených a víkendech, ona se přitom snažila, volala mi , kupovala dárky a později se mi i přiznala, že to vše také dělala kvůli výčitkám, že odvedla otce od rodiny a vlastně jí bylo líto, že tím trpím a táta vše věnuje jen jí. Dnes po letech mám s tátou docela přátelský (ne otcovský) vztah, pomáháme si v práci, navštěvujem se, ale žádné důvěrnosti. S jeho ženou si voláme, chodíme na kafe a kecáme o ženských věcech atd. Sice to zbytečně rozepisuji, ale pokud si Zuzano už od mládí cítila potřebu žít pro prince a to stejné očekávat od něj, tak jsi v těžké situaci, protože v podstatě nemáš na to, to zvládnout a neměla jsi se do toho vztahu pouštět. Nemůžeš otci upírat lásku k dětem, buď ráda, že je má rád, protože pokud budete mít děti spolu, bude je milovat stejně a bude k nim mít také pěkný vztah a to je přece plus. Taky buď ráda, že to nejsou protivní spratci. Vymezte si dovolené, které budete trávit jen spolu, ale je to prostě tak, že jsi si vzala muže se závazky a navíc milujícího a zodpovědného. Mám docela dost kamarádek, které jsou na tom jako ty, ale svoji roli zvládají lépe, berou to tak , jak to je

Ahoj Zuzano, přečetla jsem si celou diskusi a ráda bych napsala svůj postřeh: myslím, že máš velký problém, ale ne s manželovými dětmi, nýbrž sama se sebou. Mám dojem, že se asi nemáš ráda, protože středem svého života děláš výhradně svého manžela, nemáš žádný pevný bod sama v sobě. Proto se pak cítíš ohrožená, když ti ten "střed", tj. člověka, který tě velmi miluje, "bere" někdo jiný (jeho děti nebo v budoucnu vaše společné děti) a nemáš ho jen sama pro sebe. Ale žádného člověka nelze takhle "vlastnit", nelze po nikom chtít, aby byl jen tvůj a nikoho jiného, zvláště když má děti. Mluvím z vlastní zkušenosti, takovým chováním jsem jednou přišla o přítele a příčina byla ta, že jsem prázdné místo v sobě chtěla zaplnit jím. Myslím, že můžeš být šťastná, žes našla tak oddaného partnera, který ti nechce lhát. Měla bys mu svou lásku dávat najevo i tak, že budeš mít ráda i to, co k němu neoddělitelně patří, tj. jeho vlastní děti, zvláště když k tobě samy ani nemají zvlášť negativní vztah. Za to tě přece bude mít rád ještě víc:) Přeju hezký den:)

Ale tuhle jistotu nebudeš mít nikdy.Může se stát cokoliv, třeba jen banalita a ta Tě rozhodí a máš po jistotě. Jistotu, že budeš někoho vlastnit a budeš mu oddaná, ta neexistuje.Vždycky je nějaké "ale" a to "ale" musíš překonat a překonávat celý život. Život je cesta a není vyhlazená, ani pro Tebe, ani pro nikoho jiného na téhle planetě.A naopak, čím víc budeš tu jistotu hledat, tím víc budeš narážet, třeba jen na maličkosti a ty už Ti budou dělat ze života peklo.Musíš se naučit žít s tím, co máš a jen to zlepšovat.pak začneš pomíjet věci, které Ti dřív vadily a všechno půjde dopředu.Nenech se rozhodit věcmi, které za to nestojí, člověk je jednou dole a jednou nahoře a záleží jen na Tobě, kde nejdýl setrváš.

Jsi silnější než já. Nechci děti, protože se bojím že budu žárlit i na vlastní dítě. Dvě stačí, nejsou moje a dělají mi starosti a stres až až. Mám asi jiné geny to bude původem, ale prostě si přeji maximální oddanou lásku, ale od něj. Vím moje chyba vybrala jsem si muže s dětmi. Jenže jsem nikdy předtím v této situaci nebyla a tak jsem ani nevěděla do čeho jdu. Měla jsem oči jen pro něj. No už si nevím rady jak si ho víc získat. A dítětem naším společným dítětem by se nic nevyřešilo. Chci mít nejdříve jistotu a ne se pak bát celý život.

Změnilo se to, že to ucelilo rodinu. Najednou jsme byly na prvním místě my( já a dcera), sice nikdy neopomíjel svoji prvorozenou dceru, ale já a to dítě jsme s ním byly každý den a on se v ní viděl. Mně samozřejmě mateřství dodalo ještě víc pocitu, že jsem ta žena, kterou miluje, protože se rozhodl se mnou mít dítě a miloval nás obě.Prostě mi přišlo, že na prvním místě už není jeho dcera, ale naše dcera a to mi dodalo sebevědomí a jistotu.

Mluvíš mi z duše a jsem ráda že nejsem sama co takhle musela uvažovat. Sobectví to není. Jen je to nov manželství nový vztah tak se bude dšlit mezi nové členy rodiny. Původní rodina si zase bude dělit to co vybudovala za svůj vztah. Jasně tohle absolutně chápu a je to super pocit že nejsem sama kdo myslí realisticky. Řekl mi že má divnej pocit, že semnou nemůže mluvit o dětech, třeba že až se vrátí chce jeden týden z naší dvoutýdení dovolené strávít společně s dětmi. No jelikož jsme bez sebe půl roku a pak hned jak se vrátí se mám vrátit do původních kolejí, mrzelo mě to a vyvolalo ve mě staré vzpomínky. Tak tohle mi nemohl říct, protože se prý bál aby mě nezklamal, ale natolik ho to sžíralo že to stejně řekl. A takových věcí prý zatajil už víc. A že nechce aby to dopadlo tak že mi začne lhát a chodit za svými dštmi tajně, že tohle prostě nechce. Tím mě postavil do situace, kdy musím přistoupit na to že je prostě má a bude je vídat dle libosti, to proto aby mi nemusel lhát. Tak jsem to pochopila já svým ženským mozečkem jak říká.Řekl mi: Já jen řekl, že to nechci a to tě mělo potěšít.Nevím co mě na tom mělo potěšit. Nechápu ho.

No,ptáš se mě tak,že Ti těžko odpovím,jak se rozhodnout.Já Ti to napíšu tak,jak jsem si to sama zařídila.Můj muž má z prvního manželství dnes už dospělého ženatého syna.Dokud žila jeho máma,mohla jsem se snažit mít k němu sebelepší vztah,podle ní jsem byla ta,co chce připravit jeho dítě o majetek.Po její smrti jsem s nevlastním synem měla hezký kamarádský vztah,i když na první pohled bylo jasné,že rád bere a nerad dává.S jeho tátou máme dceru,ta už je dneska taky dospělá a studuje.S bráchou se měli strašně rádi do té doby,než mezi ně vstoupila jeho už nynější manželka.Na dceru podle všeho strašně žárlí a tak mezi i když nevlastní,tak sourozence,postavila zeď.Penízky a dary od nás pro ni byly samozřejmostí,jejich nároky stoupaly a já blbá jsem pořád dávala,aby kluk nebyl odstrčenej.Nakonec po sečtení všeho jsem se zhrozila.Dospěla jsem k poznání,že jsme to s tou rozdávačností hodně přehnali a syn už má minimálně 3x překročen jeho potencionální podíl z nemovitého majetku,respektive části po svém otci.A tak jsem to vyřešila a ošetřila za pomoci advokáta tak,že pokud by se s manželem něco stalo,jeho syn už nedostane ani Ň,dostal víc než měl a donekonečna to nejde a z jeho ženy mám pocit,že by moji dceru dojila do smrti.Sama nic neměla,pracovat nechce,nejradši by šla z mateřské do mateřské a myslí si,že je snad ještě budema živit.Tím Ti chci napsat,že musíš respektovat to,že Tvůj muž z prvního manželství má děti,ale nenechat si je přerůst přes hlavu.Pokud budete mít Váš společný majetek jako bezpodílový,budeš jednou cvakat jak mourovatá,to může Tvůj muž tisíckrát říkat,že chce,aby všechno bylo Tvoje,zákon je zákon a děti jsou neopomenutelní dědici.Všechno,co jim dáváte si pečlivě zapisu,já to taky tak dělala,jsem ráda,že mám aspoň tak sama pro sebe přehled a když se jednalo o větší částku,tak přes banku,abych měla doklad.Teď tady pro spoustu lidí budu vypadat taky jako sobec,ale proč by měl spadnout majetek do klína nevlastnímu synovi s manželkou,když jen brali a brali a ničím se nepodíleli,ani s ničím nepomáhali.Tak aspoň v tomto ohledu jsem dneska klidná.A aby jezdily pravidelně jeho děti s Vámi na dovolenou,to bych taky netrpěla.Děti za nic nemůžou,ale nějaké meze to mít musí.

A co se změnilo. Něco jsi pochopila co já ještě vidět nemůžu? Jak to je kdy máš dítě a manžela. Jaký je to vztah? Máš pocit že jsi ta jediná a nebo už o ten pocit vlastně ani nestojíš, protože už máš něco jiného, své děti? Prosím poiš mi své pocity. Moc děkuji

To je těžký.Musíš se naučit žít s jeho minulostí. Vím, že je to hrozný. Vzpomínám si, když jsem se vdávala, byla jsem hodně mladá a můj muž měl dceru z prvního manželství. Byla miloučká, ale já ji někdy brala jako rivalku, i když mi vlastně nic nedělala.Rivalka v mojí lásce, že já mám být přece ta žena, kterou miluje a nechtěla jsem se dělit.Záleželo na mém muži jak se k tomu postaví a vím, že se k tomu postavil líp než teď v situaci s našimi dětmi.jezdili jsme na dvě dovolené, s ní pod stan, my pak vyrazili někam pryč a já měla pohodu, když byla u nás, několikrát jsem s ní mluvila a s mým mužem taky a bylo to dobrý.Ovšem nejvíc se situace změnila, když jsme měli společné dítě.

Já je už moc dobře znám, máme je každý víkend a tak. Nic proti mě nemají, a mladší mě má dokonce rád. Snad je do mě i zamilovaný. Ale nejde o to že bych s nimi nevycházela, nebo z toho měla strach jak to může vypadat, ale strach že nedokážu repektovat jeho lásku i k někomu jinému. Mám už od malička tendenci najít si prince a žít jen pro něj. Nejhorší na tom je že čím víc jsem se do něj zamilovávala tím horší byla pro mě myšlenka že by mohl být někdo další na kom by mu mohlo záležet. Děti jsem poznala blíže až když jsme spolu začali žít a tehdy už jsem byla bezhlavě zamilovaná a najednou jsem si uvědomila co to vlastně znamená když má děti. Dřív jsem neviděla jejich vztah a to co k tomu patří. A pak, ano máš pravdu začala jsem žárlit a bát se o své místo. Myslela jsem že láska ta naše je to nejdůležitější a nic to nezmění, ale když jsme s dětmi nebo jen o nich mluvíme cítím se ohrožená. To jsou ty mé cocity strachu. Chtěla bych aby mu záleželo jen na mě. Ano nechci aby odkopl své děti nejsem zlá, vím že to není správné, ale jen chci být vším. A hrůzu mám z toho že to asi dohromady nejde.

U tak malých dětí máš ještě všechno před Tebou.Myslím si, že Tvůj muž by měl třeba si najít čas a být s těmi dětmi i sám.Myslím, že i on chce, aby ses s nimi sblížila a nebyly v budoucnu nějaké problémy, zkus to, na tom nic není. Ta žárlivost je samozřejmě ubíjející,ale jestli ho miluješ, tak si zvykneš.Majetek máte zřejmě vyřešený, takže musíš najít cestu, aby jste se vzájemně tolerovali a nerušili se.

No jo kdyby se mu něco stalo, chce abych měla všechno já a taky jsme se tak pojistili, ale je hrozné nad tím přemýšlet, i když je to nezbytné. Dětem je devět a dvanáct. No nevím co na to říct ale v.můžeš mi říct, kdyby jsi si měla opravdu vybrat a tvůj manžel by tě miloval nadevše a ty jsi měla pocit že jsi našla co jsi hledala celý život. Jak by jsi se rozhodla on nebo děti. Zkus na to odpovědět a to upřímně, myslím že to pomůže nejen mě ale i tobě. Jinak abych řekla pradu si myslím že muži mají odjakživa jiný vztah k dětem než ženy. Mateřský cit je podle mého názoru úplně v jiných dimenzích než ten otcovský. Můj názor je stejný jako s ženou z poslední odpovědi-na prvním místě má být partner protože ten s vámi bude už navždy a potom děti. Ony si najdou své partnery, opustí domov i rodiče a zůstanou jen ti dva. A obvzláště muž by měl podle mého názoru dávat silně najevo že žena je na prvním místě předevšemi a především. Snad to nezní fanaticky, ale tak to prostě cítím. Nemůžu si pomoct.

ještě jsi nenapsala, kolik let je jeho dětem.U mého prvního přítele po rozvodu to byly dvě velké holky,15 a 18 let. Chovaly se jak nafoukaný krávy a já jen hleděla.Nenáviděly mne, ani moje děti a jemu pořád říkaly, ať se se mnou rozejde a když jsme chtěli někam jet, tak si oni vymyslely, že on musí být s nimi a on samozřejmě byl.Když on mi něco koupil, tak hned koukaly jak čarodějnice a všechno mu přede mnou vyčetly, prostě absolutní nenávist a to on neodešel od jejich matky kvůli mně, ale už dávno přede mnou.Mým dětem je dnes 12 a 11 a ten přítel, kterého mám te´d, tak má taky dvě holky,12 a 7 let. Mají mne rády, ale je fakt, že už jsem obezřetná a nepouštím si je k tělu.Chápu, ale že když by se s ním něco stalo, tak musím dát bacha, až budu s ním třeba žít.Ovšem znám dobře jeho bývalou ex, ale to samozřejmě není všechno.jen už vím, že by člověk hned od začátku, ve vztahu, kde jsou děti,měl určit nějaký směr a hranice a pořád s partnerem mluvit, i o těch dětech, aby on viděl, že je tady i o ně zájem, ale vše s určitým odstupem. na prvním místě máš být ty a potom děti!!!

Ahoj holky. Ja mam opacny problem, ale presto v necem stejny. Jsem vdana, ale mam dite z prvniho manzelstvi (11 let). A muj manzel, ktereho take velice miluji, ma jedinou vadu. Na to moje dite tak zarli(je to syn), ze mne neustale vydira, ze sveho syna mam radsi, ze ho rozmazluju, a ze kdybych se mela rozhodnout mezi jimi, tak, ze si vyberu syna. Ach jo. Stavi mne timhle do strasnych situaci a bohuzel tim dociluje praveho opaku. Mam samozrejmne vetsi tendenci pred nim syna branit, tudiz on zase muze rikat, jak je mi to dite prednejsi. Nechape, ze laska k nemu a k synovi se neda srovnavat... Dokonce mam z manzela pocit, ze syna smeruje nenapadne k tomu, aby si v budoucnu i skolu vybral co nejdal...Driv se takove deti davaly do penzionatu "aby neprekazely". Je mi z toho smutno. Take si nevim rady. Miluju oba a mrzi mne, ze to nefunguje.

A co teprve,kdyby se s ním běco stalo,myslíš na to,že se budeš s jeho dětma dělit o Váš společný majetek?Vím,jsou to jeho děti,ale mojí kamarádce se to stalo,muž se zabil v autě a jeho bývalá se třema dětma z ní sedřela kůži,od soudu přišli do bytu a zapisovali každou lžičku.Je to strašný a je potřeba udělat proti tomu nějaké opatření,jinak se budeš dřít celý život na jeho děti.

Zapoměla jsem napsat díky Doro!

Ahoj, zrovna se potácím ve výčitkách zlosti a smutku. Nějak z toho neumím ven. Je to všechno mnohem komplikovanější, ale jsi první člověk co mě asi chápe. Chci být pro svého manžela vším a totéž asi čekám od něj. vím že mě miluje, a to víc než kdo jindy a vím že je jedinečný a právě proto mám strach o náši lásku. Děti mi připadají jako překážka, něco co nám může pokazit to všechno. Bojím se toho že kůli nim přijdu o ten ideál, že já jsem jeho všecičko a on tím pádem moje. Asi jsem moc mladá na to chápat vztah otce a dětí a měla bych být ráda za to že je zodpovědný, ale já bych se pro něj vzdala čehokoli. Najednu stranu si to přeju aby se vzdal dětí, ale protože vím že je citlivý a má je rád tak toho nechci vlastně ani dosáhnout, ublížila bych mu. Asi se s tím budu muset smířit, jen se bojím že díky "ústupku z mé strany" mu přestanu bezmezně věřit a dotkne se to našeho vztahu. Je už 3 měsíce v misi a až se vrátí budeme spolu víken sami. A pak nastoupí na scénu děti a já se budu muset dělit, kůli jeho štěstí. Udělám to, ale v sobě budu mít bolest. Ach jo, jsem vlastně hodně z´matená, a pěkně dlouho úplně sama.