Zřejmně úzkost ?

Upřímně moc mě nepotěšilo číst si že to opravdu může vést k infarktu. Půjdu s tím něco dělat vím že s tím mám jít za mámou ale člověk neví jak začít . Mé hlavě by určitě pomohl vyšetření od hlavy až k patě at vim ze mi nic neni a pak bych teprv podstoupila léčbu u psychologa .

Ja souhlasim s radkyní protože sama to mam taky a opravdu se to stupňovalo.akorát mě pomohl rovnou psychiatr,nasadil léky a je klid.když budeš léky brát tak jak ti napíše tak se závislou nestanes ale něco stim dělat chce,jinak ti pak tyhle nervozity ničí tělo.

Lze brát vážně rady od člověka, který napíše "elektrochemycký"?

Jo rozpovídal:)A pěkně blbě!Verčo, přečti si pozorněji Rádkyni a zajdi k psychologovi. Za to nic nedáš/jen peníze)/, nenechávej to rozjet!

Rádkyně , zase pěkně odejdi a nikoho nestraš . Ahoj Verčo , Rádkyně sice má pravdu v tom , že existuje psychická diagnóza obsedantně kompulzivní porucha , ale do pytle , to je složitý o někom s jistotou říci , že jí má . Musí si toho člověka proklepnout profi psycholog a to osobně , dlouhé hodiny práce , a né že přijde čičmunda jako ke Rádkyně ( ber s humorem prosimtě ) a z pár řádků skálotvrdě konstatuje , že máš tu a tu diagnózu - nesmysl a naivita , kašli na její amatérské řeči , hraje si na doktorku . Ale nyní k tobě samotné , Verčo . Já jsem taky mockrát přemýšlel o tom , jak se budu cítit , až zemřu . Přemýšlel jsem nad tím dlouho v kuse a velice soustředěně , a najednou jsem začal cítit , že cítím negativní , nepříjemnou emoci . Jenže ta emoce , jako je třeba radost , nervozita či strach , se těžko dala s jakoukoli jinou emocí srovnávat . Je velice obtížné popsat ji . Je to jako strach a nervozita , ale taková právě hodně jiná , nepopsatelná , jakoby člověka doháněla k šílenství , jako by ho to neskutečně spychicky bolelo , a peřeješ si , aby to přestalo . Je to taková panická nechuť zemřít a zoufalství z toho , že víš , že tomu neunikneš . Ano , ten pocit znám a je skutečně velice nepříjemný a originální . A také , nejintenzivněji jsem tu špatnou emoci prožíval před spánkem , když jsem o smrti přemýšlel . Taky jsemi z toho párkrát rozbušilo srdce , až mě to vyděsilo . Jenže ty , je mi tě moc líto , zažíváš tyto pocity velmi často , kdežto já jsem je zažil párkrát . Ale z toho nepanikař , neposlouchej ty amatérské řeči Rádkyně , že se to bude stupňovat . Ne , ono se to bude naopak zlepšovat , a myslim si že tomu pomůže , když o tom budeš hodně s někým mluvit . O tvém problému , a taky o tom , co by mohlo být po smrti . Neboj se nad tím přemýšlet , je to přirozené že tyto myšlenky vyvolávají v člověku negativní pocity a ještě k tomu neznámé , takové , které nikdy jindy necítíme . Z tohoto pocitu jsme nervózní , protože ho zažívá malý počet obyvatel na celé Zemi a je proto málo známí . A taky se tohoto velmi nepříjemného pocitu bojíme proto , protože jsme ho poprvé poznali až třeba v deseti letech , nebo později , nebo třeba v sedmi , to je jedno , ale jde o to , že ten pocit neznáme od úplného kojeneckého věku , narozdíl od pocitů jako je strach , nervozita , hněv či radost . Tyto pocity známe skutečně od miminka , ale ten divný pocit , který se nám navodí při myšlení na smrt , poznáme až o mnoho let později , a proto v nás vyvolává úzkost , nervozitu z nepochopení toho , jaktože se takhle špatně cítíme . Ano , chápu , že se s tím bojíš někomu svěřit , protože je mnoho lidí , kteří nebudou mít pochopení nebo budou třeba dokonce tak zlí , že se vysmějí . Hrozně rád bych ti nějak pomohl , soucítím s tebou , musí to hrozně bolet , je mi tě líto . Ale musíš si uvědomit , že ať cítíš cokoli , nesmí tě to vyvézt z míry , protože i ty jezvláštnější nepříjemné pocity jsou zcela přirozené , i když třeba velmi vzácné , ale pořád je to přirodní elektrochemycký cyklus v mozku , který nás nemusí děsit , i když děsivý je . Musíš být bojovník a i když je to někdy nesmírně těžké , dál bojovat , protože život je jen hrou na pár desítek let , né žádným vězením , protože my všichni můžem z této hry , jakou život je , kdykoli odejít , když už nás to fakt nebude bavit . Tak proč ji nehrát dál , nemáme co ztratit , i když je život někdy neskutečně a nepochopitelně nepříjemný , tak je pořád nesmírně zajímavý . Život je bojem o to , aby jsme byli šťastní , tak bojujme , i když jsme někdy totálně na kolenou a myslíme si , že jsme prohráli , neprohráli , nikdo nám nezakazuje přestat bojovat , tak nepřestávejme, protože o tom právě život je , tak využijme těch pár desítek let a hrajme ho . Bojujme o štěstí až do úplného konce . Já bych ti v tom boji strašně moc rád pomohl , je mi tě moc líto , vím že člověk dokáže trpět psychicky tak moc , že by si stokrát radši přásl trpět fyzicky . Mě můžeš kdykoli cokoli napsat na můj email [email protected] , zkusím nalézt pochopení v tvých asi těžko vysvětlovatelných problémech a poskytnout ti oporu , soucit a pomoc . Takže kdykoli s čímkoli napiš . Ahoj

ahoj moc tě nepotěším...jsou to vtíravé myšlenky (obsedantně kompulzivní porucha)...které se časem budou stupnovat...a zárověn máš stavy paniky, přesně toto měla moje ségra. Psychika je tak moc silná, že si dokážeš vyvolat stav na infarkt nebo omdlení. Sestra dokonce mela takovou tu krabičku EKG celý den. Je jí 21 let. Pomohly pouze prášky.... a psycholog :-/

Sama si už nevím rady tak zkouším co se dá . Začnu tím že je mi ,,teprv,, 17 let a s nejvyšší pravděpodobností trpím nějakou úzkostlivostí či strachem ze smrti. Je to asi pul roku co se začali objevovat příznaky . Nejvíc se to projevuje před spánkem . Začínám myslet nad tím co když umřu ve spánku . Nestačím si založit rodinu , neuvidim možná svoje děti vyrustat , atd. Pak mě mírně začne pobolívat levá ruka , tlak na prsou , zalknutí a podobně . Hned si myslím že mám nějakou srdeční nebo mozkovou příhodu . Příznaky nejsou nijak silné ale uplně na začátku všeho jsem byla kuli silnému bušení srdce , a velkého třesu těla převezena do nemocnice zde nic nenašli jen napsali doporučení ohledne uzkostlivosti . Nedbala sem na to až do ted .Zatím mi zabírá medunkoví čaj který mě uklidní .Příznaky opravdu nejsou silné ale pocituji je. Jsou tydny kdy bez čaje vydržím ale pak najednou šup a je to zpět.Bojim se s tím někomu svěřit. Nejradši bych šla k psychologovi ale bojim se že mě přepošle na psychiatrii a začnou mě ládovat práškama na kterých budu závislá což nechci . Sama si už nevím rady co mám dělat ...