Bludné cesty lásky
I dnes, v epoše „svobodného výběru partnerů“, mnohem více vztahů, než bychom si mysleli, začíná nikoli opojením zamilovanosti, nýbrž z jakési směsi morálního závazku, vlastní duševní tísnivé situace, nejistoty a mlhavých tuh. Ale nemusí to nutně znamenat, že z takového vztahu nic nebude.
Přece jen však zůstává otázka: Co je smyslem oné dokonalé počáteční lásky, byť snad vyfantazírované? Díkybohu nelze popřít, že se to skutečně někdy stává: dva lidi, kteří se možná sotva znají, náhle, jako osud zasáhne láska, zasáhne je v nejhlubším nitru, a oni v opojení extaticky překonávají sebe samé v divoké tvůrčí vášni. Jaký je tedy smysl takového opojného počátečního – a potom nezadržitelně pomíjejícího – stavu, ať už skutečně prožívaného, vyfantazírovaného, nebo projikovaného?
Psychoterapeuti říkají, že prý v tomto prožitku zakoušíme prapočáteční symbiotickou jednotu s matkou. Míní tím základní stav, v němž jsem v niterném kontaktu s matkou prožíval sebe sama jako tu nejdůležitější bytost, jako milovaný středobod světa, a díky tomu zažíval, že mám svou jedinečnou hodnotu. Psychoterapeuti dokonce říkají, že intenzita mého zážitku zamilovanosti je tím větší, oč nedokonaleji jsme tento prazážitek symbiózy zakusili jako děti. Neukojená touha po naprostém symbiotickém splynutí se prý takříkajíc vrhne na milostného partnera a člověk si představuje, že ve sjednocení s ním se přece jen konečně stane skutečností ono toužebně očekávané splynutí s milovanou matkou.
Vášnivost a fascinovanost zamilovaných by tedy znamenaly oživení stavu, který náleží k ranému dětství. Jednalo by se tedy buď o symptom psychicky nezralého stavu, anebo – jestliže převládá zážitek nedostatku – stavu psychicky chorobného. Proto se prý musí takový stav nutně stát zase minulostí, anebo, v druhém případě, je nutné uvědomit si, že jde o opakování raného zážitku nedostatku, zpracovat to a nechat za sebou.
Toto pojetí má jistě v mnohém pravdu. Má podstatný význam pro pochopení a zpracování mnoha vztahových poruch. Přesto mi připadá, že je to jen část pravdy. Vždyť stav prvotní symbiózy, v němž dítě, splývající s matkou, zakouší, že je bezpodmínečně milováno a přijímáno, to není jen stav nezralého stupně vývoje, který je nutné opustit. Je to také obraz a tušení sjednocení v lásce jako takového.
V symbióze matky s dítětem se dítě, splývající s matkou, dostává plně k sobě samému. Totéž pak znamená milostné sjednocení v jeho plné podobě – odevzdat se milovanému člověku a zcela se v něm ztratit, abych, když ztratím sebe, se teprve plně nalezl. V zamilovanosti, v onom fascinujícím počátečním zážitku, tudíž hledáme a prožíváme nejen prvotní symbiózu, kterou chceme znovu ustavit nebo poprvé plně zakusit. Hledáme a prožíváme v ní i milostné sjednocení vůbec, v jeho plném tvaru.
Opojení počáteční zamilovanosti tedy nesouvisí jen s minulým stavem splynutí. Je to také zážitek ukazující do budoucna. Znamená to okusit něco ze stavu dosažení úplnosti v naprostém sebeodevzdání. Není to zkušenost takového stavu v plné síle, je to opravdu jen ochutnávka. Je to spíše intuice stavu dokonalého splynutí v lásce než jeho realita. Prožitek zamilovanosti není realita sjednocení v lásce, nýbrž jeho intuitivní předjímání, tak jako umělcova intuice není ještě uměleckým dílem, ačkoli dává umělci, možná ve vysoké intenzitě, vytušit jeho plnou podobu. Smyslem takového intuitivního předjímání je uvést do chodu proces realizace, uskutečňování. A tak jako realizace uměleckého díla je namáhavý proces trvající třeba celá léta, tak jako se umělecké dílo beztak nikdy nedočká své zcela dokonalé podoby, kterou umělec vytušil a přijal díky intuici, tak je to i s láskou. Její realizace je namáhavý proces trvající celá léta a v porovnání se stavem prožitým nebo vytušeným v zážitku zamilovanosti může často vypadat až příliš fragmentárně.
Přesto je nezbytné vydat se touto cestou konkrétního uskutečňování počáteční intuice. Je to jediná možnost, jak se dostat blíž své dokonalé podobě, kterou jsme intuitivně uchopili v zamilovanosti. A je k tomu nutná kontinuita, trvání, příběh, dějiny. Dokud střídám partnery, zůstávám stále jen v prostoru fascinující intuice, ne však realizace. Tak jako umělec, má-li realizovat svou intuici, musí jednou přestat experimentovat a zůstat trpělivě u vytrvalého a stále nového zpracovávání určitého materiálu, tak je i k uskutečnění lásky nutný trvalý vztah a kontinuální práce na něm. Tato práce není zdaleka tak fascinující jako zážitek zamilovanosti. Má však tu přednost, že vytváří realitu. Možná fragmentární, ale skutečnou.
Zkušenost ukazuje, že když se dvojice vydá touto cestou, budou se dostavovat stále nové intenzivní prožitky, které budou srovnatelné se zážitky z první zamilovanosti a budou vždy novým způsobem oživovat lásku v její dokonalé podobě. Možná už nebudou tak opojné jako ona první zamilovanost a asi už nebudou mít to nezaměnitelné kouzlo počátku. Ale budou mít novou, hlubší kvalitu, která těm dvěma bude ukazovat, že se vždy o pár dalších krůčků společně přiblížili tomu, po čem touží.
Láska je stále před námi. Vydejme se na cestu k ní!
Zdroj: Bludné cesty lásky (Portál 2009)
Komentáře
Náš vztah je teď úplně o něčem jiným, ale trochu toho "prvotního" tam stejně, myslím, zůstalo...
Došel jsem vlastně k podobnému závěru: počáteční zamilovanost je mechanismus sloužící "nastartování" procesu skutečného vztahu - pravé věrně oddané lásky, která - dle mé vlastní zkušenosti daleko převyšuje počáteční zamilovanost. Vztah pak získává úplně nový rozměr, který se může stále rozšiřovat - někdy to bývá vidět na některých párech letitých lidí. Žel stále vzácněji. Střídáním partnerů se dost lidí o připravuje o mnoho dobrého a nádherného.
- Odpovědět
Pošli odkaz