NEOPODSTATNENY POCIT UZKOSTI

Ahoj děvčataAsi budu jediný mužský jenž se s vámi podělí o své pocity s těmito stavy ale na vebu je to přece jen lehčí než živě.Taky jsem vstoupil do života sebevědomě s hlavou nahoru.Už to ale nefunguje.S plynoucím časem se čím dál víc nesnáším.Na rozdíl od vás jsem spíš uzavřený a nehledám společnost,což je vždy rychlý konec každého pokusu o nějaký vztah.

ahoj holky, úplně mi mluvíte z duše, tento pocit osamění a šílený nutnosti si s někým povídat jsem měla přesně tento víkend. A protože to nebylo technicky možné, padla z toho na mě totální beznaděj, že v podstatě ani nemám komu zavolat, i když za "normálního stavu" tento problém nemám. Taky mám tendence prohlížet si fotky a brečet nad nima, protože je to všechno pryč a další můj život už nemá smysl. Naprosto vám rozumím, těžko se to vysvětluje někomu, kdo tyto pocity nezná, snažím se to vždy vysvětlit manželovi, ale on má moc rád život a tyhle moje nálady a sentimenty moc nechápe. Pokud to na někoho z vás přijde, co si třeba zavolat, koukám se na datumy vašich příspěvků a ty jsou dost starý, takže chat atd. zde asi nepomůže....

Tyto stavy mam take.. je to asi Panicka porucha, o ktere se muzes na doktorce docist.. take se mi stalo presne to co tobe, ze dne na den. Konec sebejistoty a odvahy, ze ja vsechno vzdycky nejak zvladnu. I pres obcasne nocni uzkosti jsem proste byla rano zase ok a rikala jsem si co jsem zase blaznila vzdyt se nic nedeje, ale jednoho dne uz takove rano nebylo. Vsechno bylo jako ten zly nocni sen a neslo s tim nic delat.. Az ted asi po par mesicich se pomalu dostavam zpet, ale uplne zpet to nejde.. jen tz stavy uz lepe chapu a nebojim se jich.. to je to hlavni, kdyz citim, ze se zacinam bat tak se to nesnazim potlacit ale vnimam jen ted a tady a rikam si at se stane co se stane at se to klidne stane, at scvoknu vsak co pak mi bude dobre.. no a ono to je pak lepsi.. tak zatim ahoj

Marie, ještě jednou Tina, je mi 25, jestli chceš, napiš mi e-mail, někdy se taky nemám s kým podělit o to všechno bláznovství, třeba si můžem navzájem poradit. Vlastně neznám nikoho, kdo by měl podobný problém. Jsem na netu od soumraku do úsvitu.

Ahoj Marie,čtu tvoje příspěvky a jako bych to byla já sama - jenže tak asi před rokem. Byla jsem sebevědomá, hrdá, že mám práci jakou chci, že mám fajn kámoše, spoustu zájmů. Ve skutečnosti jsem na sebe kladla spoustu nároků - ne svých ale těch druhých- jaká bych přece měla být a tak. Myslela jsem si, že všechno zvládnu a že mě v životě nemůže nic zarazit, že jsem silná přežít cokoliv. Jen někdy jsem mívala tyhle pocity nejistoty, úzkosti, prostě všechno to co popisuješ. Až jsem se jednoho dne probudila s pláčem, že můj život je vlastně na nic, nemohla jsem nic, vstát z postele, oblíknout se, jít do práce - prostě nic, jen jsem seděla, brečela. Nedokázala jsem najednou vůbec nic, jako kdybych jajednou byla unavená ze všeho toho žití.Skončila jsem na klinice, kde jsem strávila víc jak měsíc. Je to už rok, chodím na terapii i přes to, že mnoha lidem se to může zdát divný. Je to už rok a mě se někdy tyhle pocity úzkosti zase vracejí, ale já už vím, jak s nimi bojovat.Moje terapeutka říká, že člověk musí v životě dělat jen to, co on sám chce a ne to co po něm chtějí druzí - jinak je to nejlepší cesta k sebedestrukci, a má pravdu. Teď vím, že jsem na sebe kladla takové nároky, které mě prostě psychicky odrovnaly. Teď se bojím o lidi kolem sebe, může se to stát komukoliv, prostě komukoliv, vím to, protože se to stalo i mě.Dělej jen to co chceš, a když se ti zrovna nechce dělat nic, tak co, není to přece zakázaný, užij si to nic nedělání, nic si nevyčítej a už vůbec si nepředstavuj co by na to řekli jiní. Ti k tomu nemají co říct, je to tvůj život.Možná je to nesrozumitelný, možná, kdybys napsala víc...tohle je moje zkušenost.

Srandovni ale je, ze ja sebevedomi mam pomerne vysoke, spis si na sebe kladu moc velke naroky a kdyz se neco nedari nebo neco nestiham, tak jsem schopna z toho mit solidni splin, spis mam taky pocit horlivosti, ze musim za kazdou cenu vyuzivat cas na 100 procent a cim vic se o to snazim, tim vic se flakam, ale sem jsem to napsala proto, abych si ujasnila o co vlastne jde. Stalo se mi to uz pred 5 lety, kdy jsem byla poprve zamestnana a nelibilo se mi tam a byla jsem zavrena v kanclu a zoufala, ze budu takto zavrena do konce zivota. Porad jsem vyhledavala lidi k mluveni, telefonovani. Kdyz me to popadne, tak napr.furt cucim na mobil, jestli mi neprisla smska, jsem schopna se podivat 10x za hodinu do mailove schranky, jestli neprisel mail atd... a to jsem pritom spolecensky velice vytizena a obcas jsem velice rada sama, ale ne v tomto obdobi. Myslim, ze k tomu inklinuji spis zeny ne muzi. Takze sverovat se partnerovi me ani nenapadlo, asi by nechapal, co vubec myslim. Na druhe strane mi to ale neprislo tak vazny, abych s tim lezla k psychologovi. Treba bych mela...

Ahoj Marie,když jsem četla tvé řádky, měla jsem mírný pocit jako bych to psala já. Nevím, jestli tyto stavy zažívá hodně lidí, ale myslím, že někteří určitě. Je ale pravda, že když jsem si o tom chtěla popovídat s mým partnerem, tak on to moc nechápal, on je v tomhle jiný, miluje život a je zdravě sebevědomý, nedá se a to ničemu ani nesmyslným pocidům smutku. Vždy jsem si myslela, že u mě je toto spojeno s tím, že mám pořád tendence se podceňovat - a jak jsi psala - mrzí mě že "nejsem k ničemu", navíc jsem spíš uzavřená, tichá a někdy až stydlivá. Ale není to tak vždy, jen někdy a také bezdůvodně. Měj se K.

Dobry den, je mi 26 let a obcas trpim pocity uzkosti. Nelze to asi nazvat deprese, coz je diagnoza, ale problem je v tom, ze se citim v danou chvili nestasne a vlastne bez priciny. Proste se to najednou nejak sejde a me naprosto depta, kdyz musim treba zustat doma, hledam za kazdou cenu nekoho, kdo by se mnou mluvil, potrebuji vyrazit ven, i kdyz mam treba spoustu prace. Ale nekdy to nejde, musim zustat doma, nejsem ovsem schopna nic delat,neumim se v danou chvili soustredit, trpim pocity sebelitosti, pritom mi objektivne nic neni. Zadne bolesti ani nespavost. Jen psychologicka uzkost. Pripada mi, ze jsem k nicemu a ze to, co delam nemam zadny smysl. Obzvlast mi vadi, kdyz je venku hezky, slunicko. Mam pocit, ze si vsichni uzivaji zivota, jen ja ne, pritom to je uplna blbost, ja si taky za "normalniho stavu" velice uzivam zivota a mam se moc dobre. Velice mi pomaha internet, serfovani, mailovani a chatovani, ale zda se mi, ze se musim naucit resit danou situaci pragmaticteji, nekdy proste nemam cas jen diky splinu prochatovat cele dny a potrebuju normalne fungovat, hlavne studovat a pracovat. Asi se to stava vice lidem, ale ja jich moc neznam a nechci to akceptovat jako normalni stav. Dekuji moc za rady z zkusenosti.