Děti z prvního manželství

Ježiš JN nestraš, více než jednou za 14 dní, to bych neunesla. Už takhle toho je až až. Jeho chování neumím posoudit, jediné co vím, že se takhle chová standartně i doma. Kdykoli se ho zeptáme (nebo jeho matky) co dělal minulý víkend, odpoví že oba dva dny hrál hry na PC či playstation. Nebyl k ničemu jinému vychován, k ničemu veden (sport, koníčky). Takže si nemyslím, že by to byl nějaký vzdor. Myslím, že teď kor je už mu úplně putna jestli je s tátou či někde jinde. Občas jsem slyšela, když si mysleli že nejsem poblíž, jak se spolu baví a co probírají. Manžel se snaží najít téma co by ho mohlo zajímat, vyptává se ho, diskutuje. Ale on vypadá jak když je k smrti unuděn a jeho odpovědi jsou "ano,ne,nevim" (to nevim převládá). No a takhle to bylo odmalička. V tom, že bych asi měla ještě počkat máš asi pravdu. Nechám si od tebe, cizí osoby, ráda poradit, protože nikdo jiný mi tolik nerozumí. A já taky rozumím tvým rozporuplným pocitům z tvého manželství. Málokdo uzná, že to není jen nenávist macechy, která nesnese cizí děti. Pro každého jsou děti zázraky, které ani neumí být zlé, líné, protivné, vyčůrané, že?

Radko, myslela jsem tim, ze bych ted nic asi nedelala, proste uvidis co se stane. Z moji zkusenosti se jednou zniceho nic rozhodnes, at tak nebo onak. Jinak ja bych nekdy uvitala zivot sama. Anebo ne :-) je to nekdy hodne tezke, podle me je nejdulezitejsi co ti radi srdce, milujes sveho pritele? Chces s nim mit dite? Atd. Takhle jsem to vyresila ja, i kdyz treba mozek mi radil neco jineho. Nekdy mi pripada ze jsem se nerozhodla spravne a vsechno na me tak nejak pada, a pak najednou prijde obdobi, kdy jsem stastna, a jsem i rada za ty nevlastni deti. Podle me je to takhle vlastne v kazdem vztahu, no ne? Taky jsem premyslela nad tim jeho synem (tvojim), on treba tim jak se chova, dava najevo to ze se mu nedostava dost pozornosti, snazi se delat neco co neni spravne, aby si ho rodice vic vsimali. Treba je to tak ze mu chybi byt s tatou vic, ne jen kazdych 14 dni, treba by jim prospelo kdyby spolu - sami - travili vic casu. Dava to smysl? Myslim tim, treba ten jeho kluk neni zas tak nemoznej, ale jenom to dela. My jsme si necim podobnym taky prosli u jeho syna, celych 24 hodin travil u pocitace, byl liny se umyt, najist... Kdyz si ho tata vzal k sobe, tak se to zlepsilo, ale trvalo to dost dlouho. To je zajimavy, na tohle jsem uplne zapomnela.

Svého manžela jsem potkala několik let po jeho rozvodu. Nejsem na ženáče. Je mezi námi 6 let. Byt jsme koupili v manželství, financovali jsme ho z našich společných peněz jelikož oba po celou dobu vyděláváme. Manžel má plat cca o 10 tis. vyšší než já, tudíž přispěl více. Ještě samozřejmě splácíme dluhy.

to Radka:zajímalo by mne, kdy jste poznala Vašeho současného manžela - po jeho rozvodu či před rozvodem a jak jste dlouho spolu. Jaký je věkový rozdíl mezi Vámi a Vašim manželem? Komu patří pražský byt a kdo jeho nabytí financoval?

Ahoj JN, tak to co jsi napsala je síla. Chlapi jsou často velice bezcitní. Spousta věcí jim nedochází, nedělají špatnosti naschvál, jen jim to prostě nedocvakává. Já kdybych věděla, že mi ty zlé věci dělá partner naschvál, tak už s ním nejsem. Je to prostě o tom, že oni jsou z Marsu a my z Venuše. Ale že tvému manželovi nedošlo, že jsi dva dny po porodu a musíš prát na jeho nezvedence, to je opravdu svinstvo. Asi kdyby jsi tohle věděla, tak by jsi postupovala jinak. Tak nějak mi připadá, že tvé vlastní dítě je teď takovou jeho pojistkou, že tě má jistou. To platí skoro pro všechny páry, vždyť kolik ženských chce a může zůstat samo s děckem. Nechci se dostat do podobné situace. Existuje tu nebezpečí, že bude chtět jeho syn také bydlet s námi, protože Pha láká a je tam více příležitostí než u nich v regionu s vysokou nezaměstnaností. Zeptala jsem se manžela, že jestli tato situace nastane, jak to hodlá řešit. Řekl mi, že to bude řešit až to nastane, že nebude uvažovat o něčem co nenastalo a ani třeba nenastane. Když jsem mu otevřeně řekla, že to by pro mě byl důvod k rozvodu, tak mi slíbil, že by to neudělal, že by mu spíš něco v Pze pronajal a platil. Ale co když přeci jenom pak budeme mít dítě a on nedodrží slib (třeba z fin.důvodů). Já budu v silně nevýhodné pozici. Ale taky neřeším co kdyby, jak by. Z tvého příspěvku jsem moc nepochopila jak to myslíš s tím vyčkat. Myslíš, že bych měla s ním ještě chvíli vydržet a čekat jak se všechno vyvine? No, zatím to vypadá, že to asi udělám, jelikož ať se kolem sebe dívám jak se dívám, nikde není jiný muž, který by stál za podívání, nevím kde bych co hledala. Sama zůstat nechci. Žila jsem sama několik let a byly to moc smutné roky, byť ty následující mi taky nepřinesli mnoho radosti.

Vis co Radko? Mozna ze je to pro tebe dobre, ze spolu nemate rodinu. Zase tolik ti neni, (mne je taky 35) abys to zabalila. Zda se mi ze i charakter mame podobny, stejne jako ty ani ja bych se nikdy nesnizila k tomu abych si dite se svym muzem poridila podvodem. Bohuzel nekdy se mi zda jakoby tohle nikoho nezajimalo, ja jsem pro uprimnost, a vlastne vic a vic vidim ze muj patner to zas tak vazne nebere, a tim se i ja jaksi vic a vic "kazim". Nekdy premyslim jestli bych s nim a tema jeho detma zila, kdybysme spolu byli stale bez ditete, a vis co? Asi ne, nevim. Nejde o ty jeho deti, jde o to jak se partner vuci mne chova, jak moc me uznava. Musim rict ze tohle si uvedomuju az po dopisovani sem. Takze me tak napadlo, ze jsi vlastne ve svoji situaci ne nahodou, je to pro tebe asi lepsi nic v teto chvili nedelat, nez se hrnout do neceho hlava nehlava. Taky si ted vzpominam co to je za sok, kdyz se ti narodi dite, to pak OPRAVDU zjistis co mas doma za chlapa, jestli se z toho sesype anebo pomuze. A k tomu ty deti, umis si to predstavit? Ja jsem 2 dny po porodu prala hory pradla protoze deticky nenapadlo vyprat si nebot prave rodim. Ne, musim se ti jaksi omluvit, nektery veci ted vidim jinak. Cau, drz se.

Díky JN za tvůj rozbor a snahu pomoci. Vidím, že skoro ve všem je to u nás stejné. Jak přístup manžela k dětem, tak to že s tebou se do dětí rozhodně nehnal a i způsoby trávení víkendů. Já se v poslední době snažím moc nic nerozebírat, a když si na kluka stěžuje, pravda, neubráním se dost často rýpnutí. Ono se to těžko ubrání, když si stěžuje na něco co sám přímo zavinil. Ale snažím se přežít a vydržet, za 2 roky už to snad bude jiné. Spíš mi jde o to, že se mnou partner dítě "chce", ale jen na oko, před lidmi co se vyptávají. Je mi 35, nejsem zcela po zdrav. stránce v pořádku, takže ani nevím zda by otěhotnět šlo a nebylo potřeba umělé oplodnění apod. Prostě jsem to nikdy v životě nezkusila. Hodně kamarádek mi radí (ty asi taky), že je potřeba chlapy přinutit, protože jinak by se děti asi nerodili. Já bych možná taky tak postupovala, nebýt jeho prvního potomka. Prostě manžel byl klasickým příkladem naivního blba - "beru HA, nemusíš se bát". A hle 0,01 % pravděpodobnosti a syn byl zde. V žádném případě se nehodlám snižovat k obdobným léčkám a ani se nehodlám doprošovat. Už sem přišla na to, že by to bylo pod mojí úroveň a ani bych z toho neměla radost. Vím, že by bylo lepší mít někoho kdo se mnou děti chce, ale vzhledem k mému věku a zdr. stavu, si myslím, že je dost pozdě. Asi mi navrhneš, že bych si měla s manželem promluvit. To tady bylo mnohokrát. Vždy s výsledkem, že určitě chce, že na jaře, po dovolené, po vánocích se na to vrhnem. Nemusím podotýkat, že těch jar, lét a vánoc bylo už víc. Více méně jsem to postavila tak, že až on zařídí výměnu bytu za větší, tak to budu brát jako jeho snahu o založení rodiny. Řekla jsem mu, že ač zařizuji spoustu věcí, tak toto nechám výhradně na něm, protože to bude indikátor jeho přání mít dítě. Nemusím opět podotýkat, že asi 3x za 3 roky někam volal a to bylo vše. (ekonomická situace opravdu nehraje roli). Tak já fakt nevím co dál. Každopádně Ti moc děkuji za Tvé reakce.

Jezisi, stejne jsem zapomnela neco pripsat, co si myslim ze je dulezite. To ze musis s jeho synem travit vsechny vikendy, je taky nezdrave, je to od nej nefer, ze to nuti abych veskery volny cas venovala jen jemu a jeho synovi, proto jsi asi taky tak nabrousena. Vlastne co po tobe presne chce? Do vychovy mluvit nemuzes, ale musis byt u toho kdyz je syn s vami? Ja ti reknu: opet, ten muj ma stejne tendence, vysvetluje mi ze se mu po mne styska a kdesi cosi, abych nahodou nemela neco lepsiho na praci nez byt kolem jeho deti. Bohuzel ja jsem dost omezena, protoze mam batole a s nim je nejlepsi byt doma. Ale v tvem pripade bych se ani nenamahala mu vysvetlovat ze ti je lito ztravit veskery volny cas s jeho synem. Proste bych se na neco vymluvila a je to. Rekni ze ti nedali v praci volno, nebo ze musis neco dodelat apod. U me se to paradne osvedcilo a mam klidnejsi nervy.

Na druhou stranu delat kompromisy v tvych zakladnich hodnotach, ve tvych pravech, je zdrcujici. Mam tim na mysli to ze nemas svoje vlastni dite, vlastne tam kde je jednoduch mavnout rukou a myslet si svoje, se snazis prosadit si svou, ale tam kde jde skutecne o neco duleziteho, ses nechala odsunout na stranu. Reknu ti neco o osbe, taky jsme byli na rozchod nez jsem mela vlastni dite, protoze ani ten muj se k zakladani nove rodiny moc nemel. Rekla jsem mu na rovinu ze pokud dite nechce, tak mu rozumim a je to jeho pravo se takhle rozhodnout, ale pro me by to znamenalo zit zivot ktery me nenaplnuje, proto od nej z tohohle duvodu budu muset odejit. Vlastne bychom takhle nikdy nemeli dobry vztah, byla bych nestastna, a tim i on. Take chapu kdyz se nekdo poprve spali a pak uz se strasne boji, ale nemuzu si hrat na neco, co nejsem ze? Nakonec jsme meli syna do mesice, a on je ted stastny a dekuje mi, dokonce mi z legrace vycita proc jsem mu nepolozila nuz na krk driv. Muzu se zeptat kolik ti Radko je? Mozna ze jeste neni vsechno ztracene, doufam ze ti nevadi ze ti tady takhle radim, jen s tebou citim.

Trochu jsem nad tim premyslela, napriklad to ze i muj partner si mi na svoje deti stezuje ale kdyz souhlasim, tak se nastve. To mame stejne, Radko. U me se osvedcilo s nim "nesouhlasit" a kdyz rekne ze jeho dite je ja nevim line, nemozne, tak mu reknu neco jako: ale my jsme nebyli jini. Anebo ze to prejde, ze to neni zas tak zle. A on se uklidni, citi se lepe, asi proto ze potrebuje v tobe jako jeho zene oporu. Ja to vlastne obcas delam sama s vlastnim ditetem, zacnu si stezovat, kdyz jsem utahana a vlastne podvedome chci po sve partnerovi aby me podrzel, aby mi pomohl. Kdyz mu ale zacnes pritakavat, tak ho jeste vic nastves, a nekdy reknes veci co je lepsi si nechat pro sebe. Mozna ze nekdy je opravdu lepsi nebyt zas tak uprimna, neni to vlastne ani lhani, spis milosrdna lez, vis co tim myslim? A nakonec to jestli jeho deti doma pomahaji nebo se jenom valeji, je ciste jejich vec, ony budou mi problemy v zivote, ne ty. Ja jsem se fakt timhle hodne naucila, drive jsem naprilad chtela absolutne uprimny vztah, nechtela jsem pretvarky, hry nic takoveho... Bohuzel jak clovek zraje , tak se take vic a vic ohyba, dela kompromisy.

Dneska jsem slyšela v televizi dobrou hlášku.Jaké to je pro ženu být doma s dětmi.Prý,jako uprostřed pijavic,o které se stará,aby měly všeho dost.A to byly děti vlastní,natož nevlastní.Já všechny ženy,které se starají manželovi o jeho děti z předchozích vztahů moc obdivuju,já bych na to nervy absolutně neměla.

Jo, to asi jo. Ale bohužel, jak už jsem to tu psala, tak mnohdy to plnoletostí dítěte neskončí. Jsou typy opičích rodičů, kteří "utírají zadek" svým dětičkám do smrti. Už teď má můj partner pocit, že když je synek tak podprůměrný ve škole, bude potřeba mu pomoci jinak - postarat se mu o bydlení apod. Moje návrhy postarat se mu nejdříve o vzdělání a pak o práci jsou brány jako krutá nesnášenlivost. Viz můj příspěvek dříve kde je zkušenost jedné známé co si vzala na stará kolena chlapa co dává svým dospělým dětem horem dolem a oni to utratí za drogy. Což ovšem otec nevidí, vidí to jen ti ostatní.

Je potřeba tyto pocity říct,ale možná to stejně k ničemu nepomůže co?On si to nikdy nepřipustí a ještě bude uraženej na tebe,to je děsný.Dá se to jenom potichu trpět a čekat,až ten spratek vyroste.Z toho co tady píšeš,tě jenom provokuje a má z toho prdelky.

Díky za podporu Lenko, byť slova obdivu si v této diskusi zaslouží více JN. Domácí práce? Neví co to je, doma za něho uklízejí. A když mu telku vypneš, zírá na vypnutou. Jeho se snažím ignorovat jak jen to jde, ale koho nemůžu ignorovat je můj manžel. Je to strašný vidět, jak se úplně normální, príma chlap, který se chová tak, že ho všichni mají rádi, přemění v okamžiku kdy si ho převezme, v debila, který div na puberťáka nešišlá a skáče kolem něho jak opice, jen aby si nějak zasloužil jeho lásku. Jen co chlapečka vrátí, zase se stane tím normálním a stěžuje si, jakej je kluk hroznej, že jsem měla pravdu, a že ho moc trápí, jak ho má synek na háku. Tohle všechno uzná, ale jen do dalšího víkendu. A tak to jde pořád dokola.

...a ještě,až se tě na něco zeptá,tak mu to NEVÍM řekni taky.

Souhlasím s red bullem.Rdko,opravu tě obdivuji.Já už bych dávno zdrhla.Ježiší,spratek jeden!!!Já bych ho vyhnala ven,nebo bych mu dala nějaký domácí práce.On by si to čumění na telku rozmyslel.Skládám velikou poklonu a přeju pevné nervy.Jo,nebo ho ignoruj,jako on tebe a to budeš koukat jak bude vejrat.

JN, mas naprostou pravdu. Jednou za 14 dni se to da prezit, mesic v lete taky. Ty jses na tom objektivne daleko, daleko hur. Ovsem statisticky je to polovina meho volneho casu (PO-PA nepocitam, to jsem od rana do vecera v praci)a 100 % dovolene coz take neni malo. Ale dalo by se to nejak prezit, ovsem partner se citi urazeny kdyz nechci travit cas s nimi a utikam ke kamaradkam apod. Ale spoliham na to, ze casem prijde do veku, kdy on taky da prednost kamaradum pred traveni casu s rodici. Ovsem ta horsi vec je s vlastnimi detmi. Jak uz jsem tu psala, dlouho jsem cekala a myslela si, ze deti odkladame z objektivnich duvodu, nez mi doslo, ze to chce manzel odkladat do meho prechodu. Nejenomze ho porad jeste mam rada (jinak mame spokojene manzelstvi), ale i kdybych se rozhodla to vzdat a utect, nemam uz na to vek zacinat nekde jinde a spolehat na to, ze snad nekde existuje nekdo, kdo by zrovna me chtel a chtel se mnou dite. Myslim ze kdybych i nejake stesti mela, zase by to byl rozvedeny se zavazky, protoze na mladsi zajicky nejsem.

Jeste me Radko napada, v souvislosti s tim co jsem napsala, ze vy ale dite nemate, takze pokud se ti tvoje situace nelibi, tak v tomhle zit prece nemusis. Take vy s jeho synem nezijete ze? Prijde jen na vikendy za 14 dni, tak to se prece da prezit, vlastne ani nemusis byt moc doma, tata si muze uzivat dite a vychovavat si ho jak chce a ty si muzes zajit za kamaradkou, rodici apod. A jestli chces mi vlastni dite a on to neresi, tak bych se moc nerozmyslela...

Teda je fakt, ze vsechny tyhle deti maji jedno spolecne, zvyknou si na to ze jim kazdy povoli a da jim co chce. Proto se jejich charakter trochu pokrivi, a my to vidime jako velkou chybu. Nase deti to same, kdyz chteji znackovou bundu a tata prohlasi ze je moc draha, tak jednoduse zajdou za mamou a je to. Hlavne kdyz rodice to hrajou proti sobe, tak to deti uplne zkazi (nas priklad). Takze to neni jejich chyba, ale rodicu. Je to hrozne smutny, ja nekdy mam vztek na toho svojeho ale kdyz vidim co rozvod dokaze, tak hodne rychle na nejaky rozvadeni zapomenu.

Deti z prvniho, ale i druheho manzelstvi je nutne podriznout jako kraliky. Vubec se s nima nemazlit audelat jim ze zivota poradny peklo. Cim driv je clovek dostane z baraku, tim lepe. Ale vseobecne doporucuji ostry nuz, nebo skrtici strunu!!